Dost bylo smůly, Hrochová je třetí v české historii! Už jsem přestávala věřit, přiznává

Zrovna u hotelového bazénu čekala na transfer na letiště, a tak mohla pro Sport.cz 27letá běžkyně vyprávět o své nelehké cestě za vytouženým olympijským limitem 2:26:50.

Na začátku jsem si říkala, že na to mám. Jenže po loňském roce, kdy jsem měla hroznou smůlu na závody, už jsem přestávala věřit.

Na Hamburk jsem byla skvěle připravená, ale den před plánovaným odletem nám zrušili let. V Německu se kvůli stávce nelétalo, nejezdily ani vlaky, takže jsme tam den před závodem jeli třináct hodin autem. To se na výkonu samozřejmě podepsalo, odešly mi nohy…

Tam bylo příšerné počasí. Foukal neuvěřitelný vichr, i trenér (Vladimír Bartůněk), který jel na kole, říkal, že ho to z něj několikrát málem sfouklo, jaké byly poryvy. K tomu pršelo, což mi obecně nevadí, ale tady se z té mokré vozovky udělalo kluziště… Po těch dvou maratonech už jsem moc nevěřila, že se to může povést.

Ještě jsem měla v záloze maraton v Praze. Ale viděla jsem, že ostrý limit už má hodně holek, a cesta přes ranking do Paříže asi nepovede. A největší šance na ostrý limit je v Seville. Já už vloni chtěla běžet v Berlíně nebo ve Valencii, ale tam jsem se mi nepodařilo dostat do startovky, takže i ten Frankfurt byla trochu nouzovka.

Bylo to ode mě přepálené, což jsem věděla od začátku. Stála jsem na startu v první řadě, což ani nebyl plán, prostě jsem se tam najednou ocitla. Tak jsem ze začátku musela běžet, aby mě nesemlely. Pak jsem hledala skupinku na čas 2:25:30, se kterou jsem původně chtěla běžet, ale toho vodiče jsem nenašla. Tak jsem běžela začátek s tou rychlejší skupinkou a pak trochu zvolnila za nimi.

Na 40. kilometru problikl čas 2:19:03, to jsem si říkala, že ty dva kiláky a 195 metrů už bych měla zvládnout.

Já si myslela i podle hodinek, že limit mám, ale bylo tam hrozně lidí, nikdo nic neříkal, nevyhlašoval, tak jsem byla trochu zmatená, jak toho má člověk po závodě plné kecky a je trochu zblblý. Také jsem hledala vodu, abych se polila, protože po půl jedenácté už tu je docela velké horko.

Každá byla jiná. Tehdy jsem nevěděla, co čeho jdu, ani jsem si neuměla představit, jak maraton bolí. Nic jsem si z toho závodu nepamatovala, což bylo vlastně teď podobné. Hlava mi při závodě trochu vypla, tak to asi má být.

Běhala jsem RunCzech závody už dřív, ale v týmu teď začínám, jsem tam ani ne měsíc. Jsem za to ráda, zajistil mi právě i start v Seville. A změna značky bot byl vlastně jediný důvod, proč jsem tam nešla už vloni. Nebyla jsem si jistá, jestli to nohy zvládnou, dlouho jsme přecházeli na jiný došlap, každá značka je trochu jiná v tom, co běžci v jeho technice odpouští. Musela jsem se s nimi sžít, dělali jsme i různá cvičení. Ale zdá se, že to byl dobrý krok, když jsem v nich zaběhla takový čas. (úsměv)

Kdyby bylo na mně, dál by ten můj program byl pestrý, ale musím to zkonzultovat s trenérem, abychom vymysleli nějaký kompromis. Bohužel mistrovství Evropy v kopcích se téměř kryje s evropským šampionátem v Římě (tam má Hrochová zajištěnou účast na půlmaratonu ‑ pozn. red.), tam to asi skloubit nepůjde. Aspoň trenér se na to netvářil. (úsměv)