Článek
EUGENE (od našeho zpravodaje) – Poznali se na oštěpařské konferenci ve finském Kuortane, když talentovaná Japonka tápala a hledala kouče. Společně se dokázali přenést přes jazykovou bariéru i velké komplikace v době koronavirových omezení a letos společně zažívají snovou sezonu. Po vítězství na Diamantové lize v Paříži Kitagučiová vybojovala bronz z Eugene a jako první běžela dojatá Japonka právě ke svému trenérovi.
I vy jste byl po závodě naměkko?
Taky, husinu jsem měl snad hodinu. Spadla ze mě obrovská nervozita. Při kvalifikaci jsem byl v klidu, ale teď byl tlak velký.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Kitagučiová si bronz zajistila o dva centimetry posledním pokusem. Jak jste prožíval koncovku závodu?
Byly to nervy… Já věřil do posledního pokusu, myslel jsem nejdřív, že letěl ještě dál. Věřil jsem, že tu má ještě na víc, i když 67 metrů (vítězná Australanka Barberová hodila 66,91 m) by nedala. To si necháme až na šampionát v Tokiu za tři roky. (úsměv)
Vaše svěřenkyně vyhrála poslední Diamantovou ligu i kvalifikaci v Eugene, vytyčili jste si medaili jako cíl?
Vůbec jsme se o ní nebavili. Řekli jsme si to až ve čtvrté nebo páté sérii, že o ní bojuje. Předtím bylo cílem užší finále, ale to bylo jasné po prvním pokusu, že se povede.
V japonské výpravě řádil během šampionátu koronavirus, několik atletů přišlo o start. Nebál jste se, aby to nepotkalo i Kitagučiovou?
My si to ošetřili. Já bydlel asi tři kilometry od ubytování atletů a hned druhý den se Haruka stěhovala k nám. Sám jsem to požadoval, abychom riziko eliminovali.
Co vám po medaili proběhlo hlavou? Celá náročná cesta s tréninkem na dálku i v době covidu, kdy by asi moc lidí nevsadilo, že spolupráce bude fungovat? Cítíte zadostiučinění?
Jo, i vůči některým Čechům, co občas něco komentují… Já věřil, že to přijde, letos vše šlapalo perfektně. Když je Haruka v Česku, se mnou funguje dobře, na dálku to bylo v době koronaviru mnohem horší.
Už když jste se tehdy v Kuortane domluvili na spolupráci, napadlo vás, že z ní může vyrůst světová medailistka?
To ano, hned jsem si myslel, že má na velké věci. Brzo pak zlepšila japonský rekord, stanovili jsme si nějaké cíle. Ale nečekal jsem, že je začne plnit tak brzo, spíš až za rok v Budapešti.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak byste ji popsal? Po kvalifikaci měla až dětinskou radost ze svého hodu, je vidět, jak ji atletika baví, je emotivní…
To je. Hlavně je normální holka, na nic si nehraje, maká a nedělá ze sebe hvězdu. Ani ten bronz ji nezmění. Teď poletí zase do Česka a bude se v Domažlicích chystat na Diamantové ligy v Polsku a Monaku.
Co jste si řekli po závodě?
Že jsme oba šťastní. A jak byla druhá po svém posledním hodu, říkal jsem, ať se na ostatní nedívá. Tak stála u mantinelu a koukala jen na mě.
Jak si úspěchu ceníte vy osobně? Jste z relativně malého domažlického klubu, teď trénujete světovou medailistku. Snil jste o tom?
Určitě jsem o tom snil. Mám i dobrou Češku, mezi juniorkami je letos devátá na světě (Petra Sičáková), měla by ve středu letět do Kolumbie na mistrovství světa, ale není úplně fit, tak se musíme domluvit. Ale tím, že se mi daří i s dalšími lidmi, cítím, že to snad začínám umět.
Jak medaili slavíte?
S Harukou a dalšími asi třemi lidmi, Plzeň už jsme nesehnali, připili jsme si Stellou, v sobotu ráno už musím na letiště. Sem mi nepřiletěly věci, celý týden jsem tu byl o třech tričkách, jedněch botách a kraťasech, tak aspoň to má happyend. A když jsem se byl podívat na disku, jak vyhrál Slovinec Čeh, našel jsem dolar a pořád ho pak pro štěstí nosil v kapse. Chodili jsme i do japonské restaurace na stejné jídlo, nic jsme nepodcenili. (úsměv)
