Do Prahy se vrací tisíce běžců. Někteří ale nepřijedou, bojí se války, říká šéf půlmaratonu

Capalbo v rozhovoru zároveň mluví o tom, jak pandemie proměnila chování lidí, jak se někteří běžci ze zahraničí obávají do Prahy přijet, i jak válka na Ukrajině rozcupovala dlouho připravovanou kampaň věnovanou Emilu Zátopkovi, v níž hlavní roli ale hraje "zapovězené" písmo "Z".

Do startu pražského půlmaratonu už zbývají jen desítky hodin. Cítíte nervozitu?

Spíš zodpovědnost. V posledních dvou letech jsme s nadsázkou kvůli covidu nemohli vidět víc než 10 lidí pohromadě, teď jich na startu bude 11 tisíc. Jde o první sportovní akci takového formátu bez restrikcí, a i ve střední Evropě začínáme dřív než ostatní. Sportisimo 1/2Maraton Praha i pražský maraton jsou přitom jedny z nejdůležitějších a nejsledovanějších běžeckých akcí na světě. Zároveň cítím zodpovědnost za to, abychom podpořili lidi na Ukrajině. Chceme jim vyslat podporu a ukázat, že kdo běhá, neválčí. Chceme připomenout důležitost míru, i aby lidé zase přemýšleli o základních hodnotách. Nemá to být "pouze" další půlmaraton.

Po dvouleté přestávce jsou to silná "doprovodná" témata, že?

Ano. Dřív jsme "jen" organizovali závod. Loni jsme už pro elitní běžce pořádali závod v covidu, což byla dvojitá šichta. A teď se k tomu přidaly i davy rekreačních běžců. Bojím se, že uděláme nějaké chyby, protože dřív jsme šlapali jako švýcarské hodinky. Teď se ale vracíme po dvou letech přestávky a část týmu je nová. I proto jsem opatrnější. Na druhou stranu jsem v sobě nikdy neměl tak silný a odhodlaný pocit uspořádat závody jako letos. A pokud se nám v roce 2022 podaří odběhnout všechny naplánované závody z našeho kalendáře (RunCzech pořádá například i půlmaraton v Olomouci, Ústí nad Labem či Českých Budějovicích), tak si na Vánoce udělám extra drink a coby věřící Ital řeknu: Bože, díky moc!

Máte strach, že zase vyšší moc plány překazí?

Bude zázrak, když vše klapne. Lidi se během pandemie změnili. Předtím jsme jejich chování uměli předpovídat a mohli tomu přizpůsobit marketingovou kampaň, teď ne. Jdete krok za krokem a plánujete maximálně tři měsíce dopředu. A netušíte, jak budou lidi reagovat. Ona obecně je lidská duše nejméně pochopitelná věc, kterou znám.

Především loni na podzim, kam se přesunula řada závodů, jsem od organizátorů menších klání slyšel nářky, že se jim lidé nevrátili. Vy jste už zavedená značka, což je výhoda, ne?

Lidi se báli covidu. A teď se zase bojí cestovat. U maratonu jsme měli 50 procent startujících ze zahraničí, u půlmaratonu to bylo 38 procent. Teď je na papíře 32 procent, ale přijedou? Na rovinu: v západní Evropě nemají moc představu o skutečné mapě světa. Například z Benátek to není k ukrajinským hranicím o moc dál než z Prahy. I tak mi známí z Itálie volali a ptali se: Carlo, jak tam teď žijete, když je válka? Já říkám: Jako vy. Někteří nechtějí přijet, protože se bojí.

I vás se válka svým způsobem dotkla. Chystali jste kampaň, která měla podpořit fenomén běhání a připomenout 100 let od narození Emila Zátopka a 70 let od jeho triumfů na olympiádě v Helsinkách. Spustili jste ji, jenže v ní dominovalo velké písmo "Z" a museli ji po pár dnech omezit.

Pracovali jsme na tom skoro rok. Běžcům ani nemůžeme nabídnout batůžek, protože je na něm velké "Z". Pro mě je přitom "Z" symbolem Zorra a nebo 40 procent slova pizza. Je to jen písmeno, které ani není v ruské abecedě. Jenže stala se z něj novodobá svastika, a byť mělo připomínat fenomenálního sportovce, tak nechceme, aby bylo spojováno s agresí a vyvolávalo nepříjemné emoce.

Teď to ještě zřejmě nejde určit, protože řada lidí zakoupila startovné už v roce 2020 a přesunula si ho. Ale myslíte, že budou Češi šetřit a tolik se nebudou na závody hlásit?

Znám Čechy a jsou docela konzervativní, žádní šílenci. Pár z nich určitě bude zpočátku nad výdaji přemýšlet. Ale když to srovnáme s jinými sporty, jako je hokej, tenis, tak běh je levný. I proto vždy v dobách finanční krize o něj zájem roste. Navíc v něm panuje obrovská svoboda. Nepotřebujete nic rezervovat, mít parťáky. A když nefunguje hlava, je nejlepší si jít zaběhat. Ale jak jsem řekl, lidi se změnili. Takže čekáme na jejich reakce.

Na druhou stranu i já coby nadšený běžec jsem často přemýšlel, proč se někdo hlásí za docela vysoké peníze na pražský půlmaraton, když se pak jeho výsledný čas pohybuje okolo 2:40 a níž a on při závodě střídá chůzi s poloběhem. Že si prostě zaplatí drahou procházku po Praze. Máte pro to vysvětlení?

Nesuďme lidi, co a proč by měli dělat. Nevidíme jim do hlavy. Na některé z nich mohla mít pandemie negativní dopad, cítili se osamocení, a proto se teď rádi zúčastní akce s tisíci dalšími. Motivuje je to, aby vstali z gauče a chtějí si užít běžecký "mejdan". Častokrát je zkušenost inspiruje, aby v tréninku přidali a příště dopadli lépe. 45 procent lidí maraton opakuje, u půlmaratonu je to čtvrtina. A rovněž je zaběhnutí maratonu také dobrá věc do životopisu. Mluvil jsem s mnoha HR manažery, pro které je absolvovaný maraton ukázka potenciálu zaměstnance. Že je orientovaný na výkon, lehce se nevzdává.

Jak těžké byly pro vaši společnost poslední dva roky?

Nikdy jsme nedělali bláznivé věci v marketingu, jsme spíš konzervativní. I proto jsme měli ušetřené peníze z předchozích zisků, které jsme použili. Nemuseli jsme prosit banky o pomoc, platili všechny své závazky a máme zdroje, abychom uspořádali půlmaraton v nejlepší možné kvalitě. Rozdíl je jediný, že dřív ta rezerva byla poměrně vysoká, teď ne. Ale já vždycky v podnikání i životě počítám s dobrými a špatnými časy. Problémem ale teď pro mnohé firmy může být nedostatek energie. Najít v sobě palivo pokračovat dál. Takové lidi naštěstí já vedle sebe mám.

Dostali jste za zrušené závody kompenzace?

Ano, ale ty pokryly tak 30 procent nákladů. Problém je, že my nejsme hotel či restaurace. Tam, když skončily restrikce, mohly téměř druhý den otevřít dveře a zákazníci zase přijít. U nás, když otevřeme dveře, trvá dalších šest měsíců, než se všechno připraví.

Jste označován za muže, který naučil Čechy milovat běhání. Platí to?

Nevím, jestli jsem to dokázal, ale snažím se o to. A společnost to přijala. Znám spoustu příběhů lidí, kterým bylo třeba 35, nebyli spokojeni se svým životním stylem a rozhodli se něco udělat. Začali běhat, aby se zlepšovali. A to je na vší té mé snaze to nejpozitivnější.

A roste u Čechů pořád zájem o běhání?

Upřímně nevím. Myslím, že životní cykly se po generace mění a opakují. Takže teď musíme zasáhnout novou komunitu lidí, kterou je potřeba oslovit jiným poselstvím než tu předchozí. Dám příklad - dřív bylo klíčové, aby šel půlmaraton v televizním přímém přenosu. Aby se na něj dívali lidé, viděli sponzory. Dnes ale mladí lidé dokážou něco sledovat jednu minutu. Takže potřebujeme jinak komunikovat, nabídnout jim něco jiného, nového.

Co by to mohlo být?

Loni jsme uspořádali Battle of the Teams - souboj týmů, což byla revoluce v maratonu. Udělali jsme to jen pro elitu, letos ale do něj zapojíme tisíce hobíků. Změníme ryze individuální sport na komunitní až týmový. Když se rozhodnete běžet maraton, je za tím nějaká vaše osobní výzva. Ztratili jste blízkého přítele, chcete být ve formě. Teď tu bude ještě další důvod. Váš výkon bude mít vliv na vystoupení a výsledek elitních světových rekordmanů. Doposud, když jste jako amatér doběhl do cíle, třeba v čase 3:30, byl jste plný nadšení. A já vám řekl: Dnes tu padl světový rekord. Ale vám to bylo jedno, protože jste šel svůj vlastní závod. Teď ale špičku startovního pole i chvost dáme do jedné skupiny, která bude vítězit spolu. Každý se bude snažit udělat na trati maximum, protože bude součást týmů jako Eva Vrabcová Nývltová nebo keňští reprezentanti.

To zní zajímavě. Jak vám bude, až se v sobotu rozezní tóny Vltavy a dav běžců se vydá na trať?

Asi začnu už přemýšlet o dalším závodě. Ale ta Vltava je symbolem. Hraje na všech našich závodech, ať už je pořádáme v Japonsku, Itálii či Olomouci. Je to naše značka, část české identity.

Musím přiznat, že jsem ji několikrát slyšel na startu a člověk má husí kůži.

Souhlasím. Byl jsem v únoru v Neapoli, kde pořádáme půlmaraton, a viděl tam jednu Češku, jak při Vltavě na startu plakala. A křičela na mě: Tady je to jako doma! A já plakal s ní. To jsou ty neuvěřitelné chvíle, kdy vám sport dává strašně moc. A i mě nabíjí energií a sebevědomím.