Článek
Loni jste v Ostravě vyhrál, ale zranil jste se. Jak jste prožíval návrat do bloků po roční pauze?
Měl jsem obavy, aby se něco nestalo, abych neulil start. Strašně moc lidí mi přestalo věřit a já si to do sebe nechal až moc pustit. Bylo to hodně o nervech. Rozběh jsem kvůli tomu běžel, já nevím, tak na šedesát procent, aby se něco nestalo. Ve finále jsem měl zase strach, abych neulil. Všechno to bylo horkou jehlou splácaný, ale návrat pěkný.
Zkušeností máte na rozdávání, ale nebyl jste po té roční pauze nervózní před startem rozběhu?
Byl jsem hodně nervózní, protože ten první závod je takový unavený. Navíc já jsem byl před čtrnácti dny nemocný, na týden jsem lehl. Z toho jsem měl největší strach, co se bude dít se svaly. Protože přesně kvůli tomuhle jsem si je tady loni natrhnul. Vrátil jsem se z Toruně, jel jsem do Berlína už nachcípaný, tam jsem ulil, přijel jsem do Ostravy a byl jsem úplně jako v pytli. No a samozřejmě jsem tady chtěl všem ukázat, že budu jeden z lidí, kdo se bude prát o bronzovou medaili, a natrhl jsem si sval. Z toho jsem měl největší strach, aby se historie neopakovala, protože to se mi velice dobře daří.
Nejvíce vám na paty šlapal jablonecký Štěpán Schubert (7,76 sekundy), který se narodil v roce, kdy jste začal vyhrávat první tituly. Co na to říkáte?
Že to je taková symbolika. Štěpán Schubert zaběhl super výkon a může to být příběh o novém talentu a odchodu legendy. Třeba. Za rok. Pro mě by to byl i nádherný příběh. A řekl bych, že jestli někdo, tak zrovna on by mě mohl poslat do důchodu.
Proč jste se k závodění vrátil až nyní?
Protože natržení svalu řetězilo strašně moc problémů. Nevím, jak to mám říct. Jak jsem zatěžoval jednu stranu, tak přicházela jedna bolest za druhou. Od svalu, přes koleno, kotník, achilovku. Byl to extrémní boj. Už nefunguju jako před pár lety, kdy jsem se seznamoval se svým tělem každý rok. Teď už je to každý půlrok, kdy se otočím ke svému tělu a řeknu ahoj, já jsem Petr. Ahoj, já jsem tvoje tělo. Jde to horko těžko, ale snažím se. Žiju si svůj sen a snažím se radovat se z každého dne navíc. Mám atletiku rád a baví mě.
Limit pro březnové mistrovství světa už máte splněný, cítíte se připravený?
Já doufám, že ano, i když mám teď trochu skluz s rychlostí. Umím občas čarovat, tak doufám, že osud, co měl vždycky smysl pro humor v mých zraněních, bude mít smysl pro humor i v tom, že nechá veterána nakouknout co nejdále.
Kde berete mentální sílu se neustále vracet? Bojovat s osudem?
Mám super přítelkyni, a když mám takové ty blbé kecy typu, že už na to nemám, tak je mi během pár vteřin vysvětleno, že na to rozhodně mám. Ona ta láska je někdy mocná. Mám atletiku tak strašně rád, neumím bez toho adrenalinu být. Bez toho, abych šel na trénink. Prostě to miluju. To je moje síla. Neumím si zatím připustit, že by byl konec.
Je pro vás velká motivace se v Glasgow potkat se soupeři, z nichž jsou nyní už i trenéři?
Jo, hodně kluků mi píše, že trénuje, jestli se k nim nechci přidat. Že by to bylo fajn a pomohlo by mi to. Ale já už jsem zdravý tak jednou za čtrnáct dní, takže musím trénovat podle svého pocitu, podle těla, takže bych jim byl asi k ničemu. Ale těším se tam přesně z toho důvodu. Ten svět pro mě byl dlouho nedosažitelný. V Oregonu jsem onemocněl, všechno bylo špatně. Teď je to takové, že bych chtěl příští rok končit na Evropě, když pánbůh dá. Protože Evropa je má srdcovka, chtěl bych tam zvednout ruce, zamávat a říct, že to byla úžasná jízda. Do té doby mi zbývá mistrovství světa, Evropy, olympiáda a hurá domů.
Co po kariéře. Už máte plány?
Máme, rozjíždíme s kamarády značku sportovního oblečení. Je to taková má duální kariéra k tomu, až skončím. Abych dělal něco, v čem jsem celý život kovaný.
Říkal jste, že občas musíte bojovat i s nedůvěrou lidí. Setkáváte se s ní často?
Ono je to hrozně těžké v téhle době. Je asi celkově málo peněz na sport a k tomu je tu veterán, který je trnem v oku některých lidí. Stává se mi, že mi lidi píšou na sociální sítě škaredé věci, hodně zaznamenávám, že mi lidi nevěří. Ale nemůžu říct kdo, i když bych to hrozně rád řekl. Třeba jednou, až skončím, tak to řeknu. To jsou pro mě největší rány, když musím furt někomu něco dokazovat. Ale umím s tím žít a úplně mě to neovlivňuje. Je to pro mě energie zdarma.
