Článek
Tak daleko jste nehodila více než rok…
Přitom jsem se tu trochu trápila. Ale než jsem nastoupila na poslední sérii, řekla jsem si, že to musím zakončit nějakým hezkým pokusem a hodím pro Danu.
Je pro vás speciální vyhrát závod, který byl vzpomínkou na paní Zátopkovou?
Je to samozřejmě pěkné, člověk si vybaví, že se sem chodila koukat a mohla nás podporovat, tak jsem ráda, že to takhle dopadlo.
Nikola Ogrodníková při Memoriálu Josefa Odložila.
Jak dobře jste se s Danou Zátopkovou znaly?
Poprvé jsme ji viděla v Litomyšli při olympiádě dětí. Tam si mě zavolala na tribunu, protože mi chtěla pogratulovat k hodu míčkem. Pro mě to byla strašně velká osobnost, já byla malé škvrně, tak jsem se bála tam jít. Dala mi nějakou skleněnou medaili, mám ji doma schovanou. Pak jsem u ní byla po dlouhé době na oslavě narozenin. Z toho jsem byla nervózní, protože jsem si říkala, co si budu s takovou paní povídat. Ale bylo to hrozně vtipné, vyprávěla historky, přidávala moudra…
Na Julisce jste předvedla jeden z nejlepších výkonů své kariéry, i když říkáte, že jste se trápila. Co vás omezovalo?
Záda. Sice jsem oproti závodům v Kladně zkrátila rozběh, ale jak jsem uhýbala zádům, bolela. Abych se přiznala, po každém pokusu se mi chtělo brečet, protože mě bolela záda i ruka. Ale pak mi trenér (Jan Železný) řekl, že se mám uvolnit a úplně vypnout a pomohlo to.
Na rozdíl od mítinku v Kladně jste tentokrát nesoupeřila se světovou rekordmankou Barborou Špotákovou. Co vám sedí víc?
Většinou se snažím soustředit na sebe, ale je lepší, když je v sektoru někdo, kdo se vám tlačí na paty. Když jsem sama, snažím se před závodem si říct, kolik bych chtěla hodit, a za tím jít.
Co jste si tedy vytyčila za cíl před Odložilovým memoriálem?
Chtěla jsem hodit 65 metrů, ale po Kladně jsem si říkala, že by bylo fajn se posunout na druhé místo letošních světových tabulek, což se mi těsně (o 12 cm) nepovedlo.
