Článek
Budapešť (od našeho zpravodaje) ‑ Vstávala ve čtyři hodiny ráno, v 7.00 vyrazily chodkyně na trať, aby se vyhnuly největší výhni. I tak docházely při teplotě 28 stupňů ve stínu, přičemž na většinu trati pražilo sluníčko. A desátá došla brněnská rodačka.
Co na takový výsledek říkáte?
To je naprostá bomba, o tom jsem jen snila, ani jsem si to netroufla vyslovit! Doufala jsem třeba v elitní patnáctku, ale ten závod byl super. Strašně utekl, až poslední pětka bolela, to jsem si musela říkat, že tu sílu mám, jen nesmím řešit, že je to závod. A ještě jsem kolem 20. kilometru chvilku necítila levou nohu a bála se, jak to bude z nervového hlediska dál.
Celý závod jste rozešla dost odvážně, věřila jste si?
Věděla jsem, že jsem na tom dobře, ale šla jsem s velkým respektem, protože loňská sezona byla strašná. Prolétlo mi hlavou, že jdeme sakra rychle, ale věděla jsem, že to musím zkusit.
Měla jste na konci přehled, že jdete o elitní desítku?
Viděla jsem před sebou tu první skupinu a měla odhad, že jdu do 20. místa. Pak na mě trenér (Ivo Piták) zakřičel, že se umírá, ať jdu. Věděla jsem, že jdeme rychle a národní rekord může padnout. A v závěru jsem stáhla další závodnice.
V kolik jste v Budapešti na svůj závod vstávala?
Asi zbytečně brzo, ve čtyři. Dala jsem si dvě rýžové kaše, až jsem měla pocit, že jsem se přejedla. A šla jsem na snídani jen na kafe, bez něj nejsem schopná závodit.
Tereza Ďurdiaková na trati v Budapešti.
Jak jste pak na trati bojovala s vedrem?
Snažila jsem se chladit, jak to šlo. Začaly jsme šátky s ledem, pak led pod čepici, za dres. Polévala jsem se všude, kde to šlo, občerstvovací stanice byly od našeho týmu perfektní.
Říkala jste, že loňský rok byl špatný, stejně tak letos začátek sezony. Kdy se to zlomilo?
Všichni už mě pohřbili, bylo to až nepříjemné. Loňský rok byl poznamenán covidem. Letos jsem se po mistrovství republiky v Dudincích nemohla postavit na nohu. Bylo podezření na únavovou zlomeninu v oblasti nártu. Na rezonanci jsem čekala tři týdny, měla jsem fixaci a berle. Zjistilo se, že to je jen rozsáhlý zánět, ale nemohla jsme měsíc trénovat. Potřebovala jsem splnit český limit, v Poděbradech to byl spíš sen po měsíci a půl na tréninku. Povedlo se až na poslední chvíli v osamoceném závodě, tak jsem na svět odjela s odřenýma ušima.
V Nové Pace jste závodila osamocena na dráze, musela jste obkroužit 87 a půl okruhu…
Pro mě neměl být čas tři hodiny problém. Jenže jsem něco špatného snědla, takže jsem skoro deset kilometrů v kuse zvracela. Bojovat s časem a držet tempo, když skoro každý čtvrtý krok zvracíte, byl fakt zážitek…
Dlouhá trať ale není teď v olympijském programu, budete směřovat ke dvacítce?
Nemyslím, že bych byla pomalá, jen jsem se na dvacítku nespecializovala. Na mistrovství Evropy je příští rok pětatřicítka a já mám ráda závody zhruba tři týdny po pětatřicítce, což vychází na olympiádu. Takže pokud všechno půjde, šla bych ještě na Evropě znovu pětatřicítku.
