Článek
Vaši spolupráci jste teď popisoval na konferenci Českého olympijského výboru Mosty. Je i pro vás jako kouče složité najít motivaci, když jste spolu dokázali prakticky vše?
To ne, já ji hledám v dalších svěřencích. U Petry (Sičakové, 14. na OH) bychom chtěli dosáhnout nějakého jejího limitu kolem 64 metrů, protože myslím, že je schopná to hodit a probojovat se do velkého finále, nebo se s takovými metry dá udělat i třeba evropská medaile. Chtěl bych s ní ukázat, že i malá česká holka umí hodit daleko.
Vaše dvě elitní svěřenkyně jsou hodně odlišné…
Haruka je na oštěp lepší somatotyp, velká holka, Petra je spíš menší a podsaditá, ale zase je lépe rychlostně vybavená. U Haruky si myslím, že by klidně někdy i 70 metrů mohla hodit, ale musí ještě zapracovat na spodní části těla, ještě dva tři roky budou potřeba.
Dohodu o spolupráci s Kitagučiovou máte podepsanou ještě na příští rok.
Letošní sezona se povedla, i když tam celý rok byla malá zranění, která jsme drželi pod pokličkou. Myslím, že Haruka bude muset v přípravě něco malinko změnit, abychom se toho vyvarovali. Myslím, že pak už bude chtít jít cestou Nikoly Ogrodníkové (trénuje se sama), protože se toho naučila hodně a i letos už o tréninku dost mluvila.
Jaké byly týdny po zlaté pařížské olympiádě, kdy Haruka ještě dokázala zmobilizovat síly a vyhrát finále Diamantové ligy?
Z Haruky to po olympiádě spadlo, zablokovala se jí záda a 14 dnů ležela na pokoji, skoro jsem ji neviděl. Pak jsme začali trénovat na Brusel a v mých očích je neskutečné, že dokázala hodit přes 66 metrů. Já tam jel s tím, že když hodí 62 metrů, budeme všichni spokojení. Ale předvedla, jak je velká závodnice. Dokáže v hlavě přepnout a dostat z těla maximum.
Pak už zamířila domů do Japonska.
Rovnou z Bruselu. Psali jsme si, posílala fotky, jak chodí v brýlích a čepici, aby ji nikdo nepoznal, ale stejně ji poznávali a nebylo to příjemné. Mám trošku strach, že by ji to mohlo smést, nalepili se na ni nějací lidé a nejsem s tím moc v pohodě, prožívám to emotivně. Když házela 60 metrů, nikdo o ni nezakopl, teď je světová hvězda a všude kolem samí odborníci.
Už po loňském titulu mistryně světa jste zmiňoval, že to pro ni občas bylo náročné ustát. Máte obavy, co přijde po olympijském triumfu a před mistrovství světa v Tokiu?
Mám obavy. Myslím, že zlom doopravdy přišel už vloni po mistrovství světa. Ta změna byla enormní, řeší se finance, má dva manažery, což je asi normální. Ale už to není takové kamarádské, asi se s tím musím nějak sžít. Předtím jsem takového top atleta neměl a některé věci nejsou pro mě, já jsem vesnický kluk…
Dá se čekat, že bude jednou z tváří mistrovství světa v Tokiu.
Každopádně. To bude velký oříšek trénovat a připravovat se, aby se tam neprodala sponzorům a médiím… Bude důležité už teď v listopadu nastartovat přípravu a vydržet do března, protože když ji neudělá, výkonnost může jít dolů. Začala házet daleko, až když se mnou udělala dvě pořádné zimní přípravy, které jsou základem té pyramidy tréninku, předtím nevěděla, co to je, trénovali pořád stejně.
Budete se ji snažit držet před šampionátem více mimo Japonsko?
Přál bych si, aby byla v Čechách, ale myslím, že do Evropy tolik jezdit nebude, už sama víc okoukala, jak může trénovat. Na konci října to doladíme.
David Sekerák se svými svěřenkyněmi Harukou Kitagučiovou a Petrou Sičakovou před odletem do Paříže
Pociťujete i vy popularitu v Japonsku jako kouč tamní olympijské šampionky?
Určitě, píšou mi fanoušci, kontaktovali mě novináři a dělali jsme rozhovory přes překladatele. Když jsem přijel do Japonska na zlatý mítink, na stadionu se chtěli fotit a běželi za mnou. Už se snažím i pár slov z japonštiny pochytit.
Paradoxně v Česku se může zdát váš úspěch trochu nedoceněný, vloni jste ani jako jediný kouč aktuální mistryně světa v anketě Atlet roku mezi trenéry nezvítězil…
Myslím, že dost lidí to nevnímá, řeknou si, že trénuju cizinku, a ne Češku… Přitom mám i dvě oštěpařské dvojky v Česku, Petru Sičakovou a teď se ke mně vrátil Kryštof Kozač. Měli jsme nějakou ponorku, ale teď jsme si uvědomili, co to chce. Tak si říkám, že bych chtěl některým lidem v atletickém prostředí otevřít oči. Já určitě neříkám, že jsem nejlepší trenér v Česku, to vůbec ne. Ale pokud se ta anketa odvíjí od nějakých výsledků a Haruka vyhrála olympiádu a podruhé Diamantovou ligu, tak by mi tam tu čárku asi někdo mohl dát.
A to z vás je kromě trenéra i výrobce oštěpů. Takže ideálně by za rok v Tokiu uspěly Haruka či Petra Sičaková s vaším oštěpem?
Když se bude líbit a budou ho na tréninku trefovat, tak s ním házet budou. Vyvinul jsem 600gramový a 800gramový, teď jsme před certifikací na Světové atletice. Vždycky to byl můj sen, už někdy v roce 2010 jsem se o tom bavil s Honzou Železným, teď jsem našel dodavatele polotovarů a šel do toho, diskutoval to třeba s Petrem Frydrychem. Říkám si, že když to vyrábím s láskou a zkušenostmi se svěřenci, třeba to někam povede.
Navíc bude mít odkaz na legendární Danu Zátopkovou, přestaven bude při výstavě věnované manželům Zátopkovým v prostorách dvorany Poslanecké sněmovny.
To byl nápad, který mi poradili Svaťa Ton a Míra Guzdek, že bychom ten ženský oštěp mohli pojmenovat po Daně. Tak jsem zjišťoval, koho je třeba se zeptat, jestli to tak může být a bude tam jméno Dana a obrázek oštěpařky, který přidávala k podpisům.
