Česká senzace, po premiéře je třetí v historii! Už si nečte, že ji koupili v Keni

Těch devět sekund mě mrzelo nejvíc po doběhu, to jsem si tam dřepla a trochu fňukla. Ale rychle jsem se vzpamatovala a mám spíš radost. Byl to můj první maraton, tak to beru jako náznak, že na ten čas mám a nebyla jsem daleko od nejlepších.

Já úplně mezičasy nevnímala, na to má hlavu spíš brácha, tak jsme spolu občas komunikovali. Když jsme nabíhali do posledního kola, byla jsem přesvědčená, že to je prohraný boj, tak jsem se ptala bráchy, kolik ztrácíme. A on říkal, že to pořád hratelné je, což mě nakoplo, také poslední kolo byl svižnější. Do posledních metrů jsem doufala a kontrolovala hodinky, pak už jsem viděla ten čas v cíli, ale furt jsem se snažila aspoň o co nejlepší výkon.

Když jsem byla vloni na mistrovství světa v půlmaratonu, dostala jsem od trenéra (Václav Janoušek) na výběr, jak by měl vypadat rok 2021. Jestli se soustředit na mistrovství světa v krosu, které stejně bylo odloženo, na desítku, na halovou sezonu, nebo že by po tom dobrém půlmaratonu mohla být šance zkusit zabojovat o olympiádu v maratonu. Ta vidina olympiády mě zblbla, i když to z těch čtyř variant byla ta nejšílenější…

Komunikovali jsme s Honzou Pernicou jako běžeckým šéftrenérem a Belp nám přišlo jako dobrá volba, jenže mělo se běžet před třemi týdny.

Večer před odletem. V šest ráno jsme se měli přesouvat, odpoledne předtím přišla zpráva, že se termín odsouvá. Startovka měla být nabitější, snad padesát mužů a deset holek, ale jak se to posunulo, tak si lidi našli jiné závody.

Mailem nám přišla zpráva, že si můžeme vzít vodiče, asi díky tomu zúžení startovního pole. A v původním termínu závodu jsme s bráchou a jedním klukem ze skupiny běželi dvacet kilometrů v maratonském tempu a běželo se nám hrozně dobře, tak ten nápad vznikl.

On trénuje na patnáctistovku nebo pětku, nechtělo se mu… Je i trochu nervák, říkal, že bude až poslední možností, ale moc jiných nebylo, ostatní se chystají na mistrovství republiky v půlmaratonu. Tak brácha řekl, že mi pomůže.

Říkali jsme si, že zkusí 25 až 30 kilometrů, když to půjde dobře, ideálně mě dotáhnout do skupiny, které bych se mohla držet, abych neběžela sama. Akorát tam nikdo nebyl, Švýcarka Fabienne Schlumpfová byla vepředu, další holčina už vzadu, tak to brácha odkroutil se mnou. Každý metr jsem se hrozila, kdy odpadne, ale moc mi pomohlo i psychicky, že vydržel.

Byl tam zadarmo, zaplatila jsem mu všechny testy, ale možná ještě něco vymyslím. (úsměv)

Krizí byla spousta, od 25. kilometru to byl hukot, přicházely návaly, kdy se mi běželo dobře, pak špatně. Největší krize přišla asi šest kilometrů před cílem, to byla asi ta zeď. Měla jsem gumové nohy, vlekla je za sebou, ale jak na mě brácha houkl, že ještě mám šanci, opřela jsem se do toho, i když jsem mlela z posledního.

Zvažujeme to. Asi se o to pokusím, i když jsem původně teď další maraton nechtěla běžet. Ale když už jsem byla tak blízko…

Skoro ze dne na den týdenní průměr stoupl tak o padesát kilometrů… Předtím byl kolem 120, teď se vyhoupl i přes 170, i když ne každý týden. Vysokohorské soustředění jsem neměla, ale když byly v Česku hromady sněhu, vyrazila jsem do Portugalska.

Ze začátku to bylo složité, to navýšení mě celkem zabilo, odnesly to i nohy a byla jsem pak ráda, když jsem klusala kilometry po 5:30… Bylo to asi určitě nejtěžší tréninkové období.

V hlavě mi lítaly celkem často. Asi bych se na běhání nevykašlala, to bych si neodpustila, spíš jsem potřebovala změnu po letech kroužení na dráze. Přece jen deset let jsem běhala dokola, a to je na palici. Změna měla přijít s půlmaratonem na jaře, jenže se závody rušily a motivace upadala. Až první půlmaraton mé myšlení změnil a začala jsem se těšit na závody.

Letošek asi bude převážně maratonský, ale příští rok se k desítce vrátím, potřebuju na ní zrychlit a stavět výkonnost zespoda. Rychlejší maratonkyně mají lepší desítku než já.

Někdy asi jo, ale už si úplně nevybavím, že bychom běželi všichni. Každopádně sama s bráchou, taťkou nebo mamkou chodím běhat často.

Nemám skotské občanství, i když jsem tam jako juniorka běžela šampionát na dráze a třikrát i v krosu. Navíc bych musela reprezentovat Velkou Británii, což bych měla těžší, i proto jsem ráda, že můžu závodit za Česko.

Normálně přes léto každé dva roky. Za rodinou, máme tam i barák, o který se táta stará, tak tam jezdí častěji. Ale teď jsme tam kvůli současné situaci dlouho nebyli…

Ještě vloni po půlmaratonu jsme si někde přečetla, že asi český svaz byl na nákupech v Keni… Ale teď už jsem to neznamenala, lidé kolem běhání mě mají v povědomí.

Podporu na přípravu mám i od Spartaku a od podzimu jsem ve středisku Olympu, kde mám výborné zázemí a hezky se o mě starají. Přestup mi nebyl nabídnut, kdyby byl podmínkou té podpory, tak by mě asi neminul, ale dokud to půjde, chci běhat ve svém oddílu, kde jsem doma.

Živnost na ni mám, sem tam něco na zakázku udělám, co se týče grafiky, letáků a reklam, ale teď převládá běhání. Grafice se budu moct věnovat do konce života, běhání na té vyšší úrovni ne, tak se chci teď vypráskat na něm.

 Sledujte Sport.cz také na Instagramu>>>