Článek
Nechybělo moc a jméno Šárky Kašpárkové mohlo zůstat českým fanouškům velkou neznámou. Nejdříve odmítla nabídku studia ve Spojených státech a na začátku devadesátých let dokonce vážně přemýšlela o konci atletické kariéry.
„Byla jsem posera, být tak daleko od vlastní rodiny. Na vysoké pak přišla první láska, najednou člověk cítil takovou volnost a sport šel na druhou kolej. Přibrala jsem a výkonost šla dolů," přiznává s odstupem času.
I díky trenéru Odehnalovi se jí však povedlo dostat na olympijské hry v Barceloně, kde startovala ještě jako výškařka. „To byl docela drzý cíl, na podzim před olympiádou jsem skákala 175 cm a limit byl 192 cm, což bylo o centimetr víc než můj osobák," říká v podcastu dnes padesátiletá Kašpárková.
O čtyři roky později už brala mezi trojskokankami bronz v Atlantě. „Trojskok byl disciplínou stvořenou pro mě," myslí si.
Z vrcholového sportu nezmizela Kašpárková ani po konci kariéry v roce 2006. V dresu brněnského Valosunu nastoupila k utkání nejvyšší ženské basketbalové soutěže a přispěla dvěma body k výhře.
„Basketbal jsem hrála od malička a hraju ho dodnes. Tehdy to byla taková výzva a částečně reklama pro klub. Když ale jedna pivotka udělala tři fauly a druhá dostala do nosu, tak jsem šla na plac," vzpomíná s úsměvem v rámci rozhovoru, který vznikl v brněnské hale Rosnička.
Šárinko, to bude ostuda
Aby výzev nebylo málo, přijala Kašpárková nabídku do pořadu StarDance, což jí však vlastní maminka rozmlouvala. „Říkala mi ‚Šárinko, nechoď tam, vždyť to bude hrozná ostuda...', ale nakonec pak měla slzy v očích, když to dobře dopadlo," vzpomíná.
V rozhovoru, který si v celém znění můžete pustit zde, byla řeč také o dopingu na konci osmdesátých let, o podmínkách dnešních talentů, ale také o tom, jaké dopady měla pandemie na vztah dětí ke sportu.