Hlavní obsah

Česká atletická kometa dál stoupá! Vypráví o pomoci od přítele, tetování i netradiční přezdívce

Nymburk

V sobotu zabojuje o svůj vůbec první titul mistryně republiky, přitom už je vítězkou mítinku Diamantové ligy. I to dokumentuje, jak rázný vzestup zaznamenala vloni a zejména letos kariéra sedmadvacetileté oštěpařky Nikoly Ogrodníkové. Kdo by na jaře čekal, že na mistrovství Evropy do Berlína pojede jako jedna z medailových kandidátek…

Foto: Matthew Childs, Reuters

Nejčerstvější úspěch Nikoly Ogrodníkové. druhé místo na Diamantové lize v Londýně.

Článek

Před sezónou jste doufala, že se aspoň na jeden mítink Diamantové ligy podíváte. Byla jste na třech, pokaždé jste skončila na stupních a jeden jste dokonce vyhrála. Přijde vám to neuvěřitelné?

Už když mě pozvali do Osla, měla jsem radost, že si zahážu po čtyřech letech na Diamantové lize. Třetí místo bylo nečekané a otevřelo mi dveře ke startům v Lausanne a v Londýně. A že jsem tam byl třetí a druhá, to nevím, jestli si někdo vymyslel… (úsměv) Do Lausanne jsem jela dost unavená, závodů bylo dost a když jsem vyhrála, musela jsem se trošku smát.

Ale dekorování vítězů na konci mítinku byl určitě vrcholný atletický zážitek…

Já se hrozně těšila, že se po závodě půjdu vykoupat do jezera. Když mi po závodě řekli, že musím dvě hodiny čekat na vyhlášení, tak jsem byla asi pět sekund trochu naštvaná, že nestihnu jezero, ale pocit, když jsme tak pak šli, byl neuvěřitelný.

Teď v Londýně jste zase skončila druhá, i když vás vylekal problém s nohou.

Jak závodů bylo hodně, měsíc jsem jela ve stejném módu, i na Duklu jsem se snažila chodit jinými cestami, abych vypadla ze stereotypu. Tak jsem se rozhodla vyjet na víkend do Harrachova na trochu turistiky. Ale vzala jsem si tvrdé boty, které jsem rok neměla, a nohu jsem si pohmoždila tak, že jsem nemohla vůbec chodit. Bála jsem se i únavové zlomeniny, v tréninku mi pro oštěpy chodili trenér a Víťa (přítel Veselý, oštěpařský mistr světa z Moskvy 2013). Naštěstí to před Londýnem odeznělo.

Když se podíváte na své záběry před pěti lety, kdy jste házela o deset metrů méně…

Tak je to hrůza… (úsměv) Celý život pracujete na nějaké technice a každému trvá jinak dlouho, než si ji osvojí. Mně to trvalo déle, záleží i na podmínkách, které mám od loňska, kdy jsem se přestěhovala do Prahy, na Dukle je to skvělé. Hrozně mi pomohla spolupráce s panem Železným a mít partnera oštěpaře je taky docela výhoda. Se současným trenérem panem Černým jsem dost naběhala, vrátila se do vícebojařských let. A k tomu spousta detailů v technice.

Víceboj už vás vůbec neláká? Máte z něj medaili z juniorského mistrovství Evropy.

Určitě ne. Ale v zimě jsem musela jít na překážky, což byla podmínka pro francouzskou ligu. A po třech trénincích jsem si zaběhla osobák. Už to naznačovalo, že příprava byla dobrá.

K Francii máte vůbec blízko…

Žila jsem tam dva roky a jeden v Itálii. Bývalý přítel byl hokejista, tak jsem strávila tři hokejové sezóny v zahraničí.

Jak to šlo dohromady s tréninkem?

Hokejová sezóna byla v době, kdy máme přípravu. V Itálii jsme bydleli v horách, ve Francii zase v Dijonu, kde bylo i v zimě skvělé počasí. S ostravským trenérem jsem komunikovala po e-mailu, posílala jsem mu videa z házení, která točil můj tehdejší přítel.

Za důležitý zlom označujete i odchod do Prahy, kam z Ostravy zamířila řada atletů. Přitom zázemí ve Vítkovicích se zlepšuje, už je k dispozici i hala…

Jenže v Ostravě není vrcholové středisko, nejsou tam platové podmínky pro atlety. Než jsem se stěhovala do Prahy, normálně jsem pracovala, a když chcete profesionálně předvádět nějaké výkony, těžko můžete mezi tréninky chodit do práce.

Kde jste pracovala?

Jako asistentka ve společnosti, která dělala teambuildingy pro firmy a outdoorové akce pro děti. Tak jsem se starala o papíry a připravovali jsme různá stanoviště, to mě bavilo.

Nikdy vás nepřepadaly myšlenky, jestli atletiky nenechat?

Pro mě byla pozitivní změna to stěhování do zahraničí, tam jsem byla šťastnější. Ale když jsem se vracela do Česka, zase výkonnost nerostla… A jak jsem poznala Víťu, řekla jsem si, že si dám poslední možnost v Praze a uvidím, jak to půjde.

Z evropských oštěpařek máte letos nejstabilnější formu, nikdo jiný třikrát za 65 metrů nehodil. Je těžké se před šampionátem v Berlíně ubránit myšlenkám na medaili?

To spíš vnímám z okolí a od médií. Vždyť já zatím na vrcholné akci nikdy nepostoupila z kvalifikace, to pro mě bude hlavní cíl.

I přítel vám může dát cenné rady. Vrcholné závody až na výjimky zvládal výborně.

Co chodím s Víťou, jsem lepší závodnicí. Nahlédla jsem, jak to bral on, jak přistupoval k různým věcem. Ale pocity máme každý jiné, s tím si musím pracovat sama. Jsem čtvrtá v tabulkách, vím, že můžu udělat medaili, ale nemusím. Beru to tak, že to je někde napsané, já pro to udělám maximum a nechám se překvapit.

I díky úspěchům v Diamantové lize jste si letos vydělala odměny, na které jste dříve nebyla zvyklá. Čím si uděláte radost?

Moje odměna po sezóně bude, když si vypnu telefon a neuvidím stadión, v hlavě si odpočinu… Ale že bych šla utrácet dolary do nákupáku? To asi ne. Možná zelenou kartu bych si mohla po sezóně udělat. Golf mě baví, v Africe na soustředění to máme jako relaxaci. Jsem samouk, ale na amatéra myslím nehraju špatně.

Jak vznikla vaše přezdívka Boženka?

Ptá se mě hodně lidí, už si to přesně nepamatuju. Je to podle nějakého filmu, říkal mi tak bývalý přítel a jeho rodina, pak i moje rodina, babička mi dokonce přála, když měla svátek Božena… (úsměv) Rychle se to rozšířilo, i ostatní oštěpaři mi říkají Božko nebo Boženko.

Po těle máte několik tetování, kdy jste s nimi začala?

V osmnácti, to jsem tajila před mamkou. Dařilo se to asi dva měsíce, pak jsem to se sklopenou hlavou přiznala. Nebyla ráda, ale už si snad zvykla. Momentálně žádné přidávat neplánuju, ale na Instagramu si pořád projíždím různé obrázky, tetování se mi líbí.

Nejvýraznější jsou dvě mašle pod klíčními kostmi. Mají nějaký hlubší význam?

To ne. Možná to bylo takové rebelské, ne každý si tetuje mašle na hrudník. (úsměv) Přišlo mi to hezké.

Související témata: