Byl jsem víc rodinný příslušník, říká poslední svěřenec Zátopkové. Vzpomíná i na Emila

Jak se vaše spolupráce zrodila?

Měla blízko na pražský Olymp, kde trénovala Marcela Pilařová svou skupinu a já tam tak nějak přebýval. A paní Zátopková říkala trenérce: „On má takovou šikovnou ruku, nechceš mi ho dát?“ Ona odpověděla, ať si mě vezme, že na mě nemá tolik času. A dotáhla mě až na olympiádu.

Jaká byla Dana Zátopková trenérka? Přísná?

Hodná. Já měl tak skvělou techniku, že mi stejně nebylo co vytknout (směje se). Ne, byla úžasná. Vždy, když byla na tréninku, snažil jsem se ještě víc, jak měla takovou auru. My neměli ani tak trenérsko-svěřenecký vztah, spíš přátelský. Často jsem za ní chodil domů, přišlo mi, že jsem byl víc rodinný příslušník než svěřenec. Navíc její poslední, předtím trénovala ženy, tečku udělala s mužem-oštěpařem.

Vnímal jste manžele Zátopkovy už jako začínající atlet?

Pocházím z Třince a někdy v páté třídě u nás měli Dana s Emilem autogramiádu. A teď ta škola nese název ZŠ Dany a Emila Zátopkových. Bývalý ředitel mě oslovil, jestli bych se u nich nepřimluvil, že by rádi, aby škola měla jméno po nich. Tak jsem u paní Dany lobboval.

Potkávali jste se i po vaší kariéře?

Často jsem za ní jezdil domů, ke konci i do nemocnice. Ať už jsme se bavili o filozofických otázkách nebo o sportu, vždycky bylo o čem. Úžasná žena, chybí mi. V kanceláří mám její kalendář i přívěšek od ní a vždycky si na ni vzpomenu, v podstatě každý den.

Stihl jste se tedy potkávat i s Emilem Zátopkem?

Za těch pět šest let, kdy jsem k nim chodil, jsem od něj slyšel spoustu příhod. Jsem rád, že jsem ho mohl potkat. Když jsme byli na návštěvě, otevřela se lahvinka vína. Paní Zátopková někam odběhla a Emil hned: „Rychle mi dolej, než přijde.“ S oběma byla legrace.