Běžel o všechno! Rosický mezi českými atlety si zachránil kůži. Masakr, nechápal

Je to velká pecka, masakr. Velký dík patří přítelkyni, která mě u toho drží zuby nehty, trenéru Luďku Svobodovi a Romanu Zubkovi, který mi teď pomáhá s kondicí. Je to jeden z nejlepších zážitků. Po týdnu trénování si zaběhnout takový čas… Já tomu nemůžu ani uvěřit, je to bomba.

V neděli jsem šel na padesát procent techniku, jestli to zvládnu. V úterý jsem vlezl do bloků a naběhl si na dvě překážky. Takže v úterý jsem začal na maximum.

V září jsem si natrhl něco v koleni, přidal se k tomu křížový vaz, léčilo se to horkou jehlou, abych se mohl co nejdřív vrátit k tréninku. Doktor Petr Krejčí pak na rezonanci viděl, že natržený je úpon pod kolenem. Opíchal to, nařídil mi šest dní klid a bylo po problému. Taková sranda, kdyby se na to přišlo dřív, tak jsem se mohl připravit lépe než týden před mistráky a zkoušet, co vydržím.

Je to krásný. Když mi trenér přinesl číslo 168, tak jsem zatleskal, říkal jsem si, že budu první za 7,68. A já to ještě vylepšil. Je to start snů. Zároveň i konec.

Já běžel o všechno. Mrzí mě, že se takové věci dějí a že se mi nevěří. Chápu to, jsem pořád zraněný, holt jsem Petr Skleněný. Něco jako Rosický, i když si ho nerad beru do pusy, on je samozřejmě mnohonásobně větší osobnost. Možná to zní trochu namyšlené, ale talentovaní kluci s tělem laborují. Talent je k broušení. A jak říká trenér, vybrousit talent s pečlivostí je strašně složitý. Mám v plánu jednou napsat knihu. Název už mám: Když jsem mohl, nechtěl jsem. A když chci, už to nejde. Přesně to vystihuje moje pocity. Když jsem mohl být nejlepší, zahrával jsem si se zdravím. A když teď chci, tak už je to složitý.

Buď zaběhnu 7,70, nebo poletím. Vyhodí mě. Je to smutné. Chtěl bych poukázat, že je potřeba dát lidem šanci, ne jim dát hned Damoklův meč nad hlavu, že něco nezaběhnou, tak letí. To je nesmysl. Sport je někdy zlej, a ta psychika? Já dneska do rána spal čtyři hodiny. Třepal jsem se, chodil pak po hale s kapucou na hlavě. Byly to strašné nervy. Nebýt mé přítelkyně, nevím, co bych dělal. Ona je nejlepší hromosvod, co jsem našel. Je to se mnou složité, jako s každým sportovcem, ale někdy je třeba, aby vedení mělo menší nároky.

Já chápu, že je třeba mít výsledky, ale tolik atletů, kteří na to měli, jako Petr Peňáz, Martin Mazáč, ale i další v jiných disciplínách museli skončit, protože podmínky nedostali, i když se jim tu nikdo netlačil na paty. Když je disciplína vykradená, tak proč vyhazovat toho, kdo má aspoň nějaké výsledky? U sebe to chápu, holt jsem furt zraněnej, musejí se pojistit.

Ke mně se donesly zprávy, že mě podržel svaz i Olymp, a do haly jsem dostal ultimátum. A měl jsem tam postup do semifinále halového mistrovství světa, což bylo rozhodně nejtěžší ultimátum, co kdy kdo dostal. Je mi líto, že dostávám takové nesmysly, ale OK.

Vím, že nejsem první ani poslední. Ale mrzí mě, že jsme malá země, nejsme obrovský sport… Někdy je ultimátum nemístné, nemáme tolik skvělých atletů, abychom vyhazovali dva roky zraněného mladého kluka, který má potenciál. Ale já měl šanci zabojovat a dokázal jsem to. To je má výhoda, že když mi tu šanci někdo dá, tak se o ni poperu. A doufám, že jsem zase dokázal všem kolem, že když řeknu něco nahlas, tak se to stane.

Je to tak, už jsem veterán. Ale došlo na slova doktora Müllera-Wohlfahrta: „Petře, odečti si tři až čtyři roky (kvůli zranění)“, takže mně je teď 31. Tím, že jsem si dlouhá léta odpočinul kvůli té achilovce, fakt věřím, že ještě dva tři roky vydržím. Chtěl bych vydržet olympiádu a rok po ní, kdy je Evropa i svět v hale. A cítím se dobře i díky přítelkyni, která je o devět let mladší, tak se cítím chlap jako květ. (úsměv)

Mám za rozběh i finále, dva výkony z haly se počítají, takže mi venku stačí jen tři, což doufám, že bude mistrovství republiky, Odložilův memoriál a Zlatá Tretra, snad bude stačit běhat 13,60, což doufám, že zvládnu i lépe. Já si zase budu věřit, zase budu ten Peťan, co jsem býval. Prostě mluvit o nejvyšších příčkách.

Nebo tak, a bude po srandě. (úsměv)