Článek
Měla kvalifikace z vašeho pohledu hladký průběh?
Úplně v pohodě to nebylo, 223 i 225 jsem líznul, tak jsem radši zdrhal z doskočiště. Ale štěstí ke sportu patří, laťka zůstala. Neskákalo se mi úplně dobře, někteří se s tím také trápili, jiní naopak skákali výborně. Nemám z kvalifikace úplně dobrý pocit, ale věřím, že v neděli to bude lepší. Většinou to tak mívám. Když se kvalifikací protrápím, finále už je uvolněnější a cítím se lépe. Pro mě jsou kvalifikace vždycky nervy, nemám je rád.
Ale na limit 225 centimetrů jste si asi mohl věřit…
Říkal jsem si, že by měl být v mých silách. A taky se to povedlo, i když skoky nebyly úplně s rezervou.
Zatím jste se letos úplně do ideální formy nedostal…
Mám zapsáno jen 226, věřím, že to přijde v pravý čas. Na tréninku skáču víc než na závodech, to je zvláštní.
Dříve jste býval spíše mužem závodů?
V nich jsem skákal o pět až deset centimetrů víc. Teď skáču na tréninku 225 a v závodě kolikrát třeba 218, 220 a končím.
Ale ani evropská konkurence nezáří zatím tolik jako v předchozích letech.
Podle letošních výkonů to nevypadá, že by se mělo skákat vysoko, ale někteří kluci dneska létali pěkně. Je to ale kvalifikace, finále bude úplně jiný závod. Míša Hrubá to měla podobně, kvalifikace jí vyšla, pak finále ne, nemohla se odlepit od země. Někdy to tak je.
Vy během kvalifikace sledujete po očku soupeře? Michaela Hrubá se radši koncentrovala na sebe…
Občas se kouknu. U 223 jsem se díval, jak se kluci pohybují v pořadí, jestli se ještě bude skákat 225. Ale bylo jich tam dost, tak jsme do toho šli.
Může s finále zamávat vítr jako při soutěži tyčkařů?
Trošku je loterie se do toho trefit. Vždycky jsem jen koukl na balonek, jak se pohyboval větroměr, rozběhl jsem se, bylo to dobré a v půlce rozběhu zase fouklo. Když foukne vítr, rozběh nemusí vyjít, je pak těžké se srovnat. Zkušenosti taky budou hrát velkou roli, musíme se s tím nějak poprat.
