Článek
Původně jste plánovala, že během téměř dvouměsíčního kempu v Austrálii absolvujete i několik závodů, ale zranění vám plány změnilo. Co se stalo?
První tři týdny v Austrálii byly skvělé, jenže během prvního závodu na deset kilometrů jsem ucítila bolest v levé noze. Ještě jsem vyhrála, ale věděla jsem, že něco není v pořádku. Nebylo mi příjemné hned v nové skupině dělat problémy, ale rychle se to začalo řešit. Magnetická rezonance ukázala, že mám podobné zranění jako před olympiádou. Není to teď únavová zlomenina, spíš reakce kosti v zátěži a poškozená okostice. Pak jsem se věnovala spíš plavání, posilování a kolu, ale bolest úplně nezmizela, tak jsem další závody bohužel musela vynechat, i když jsem věřila, že mám formu i na olympijský limit.
Jak jste na tom se zdravím a tréninkem teď?
Pro přípravu není ideální, když se vracíte po zranění a trenér vás nemůže vidět, je těžké odhadnout míru tréninku. Vycházejí mi vstříc u nás ve středisku, stará se o mě (fyzioterapeut) Honza Vocásek, konzultuju svůj stav s (reprezentační šéflékařkou) Karolínou Velebovou, chodím na antigravitační běhátko. Pořád nejsem v plné chodecké zátěži, ale tím, že se odložila olympiáda, mám víc času se dát úplně do pořádku.
Takže zprávu o odložení olympiády jste přijala radostně?
Ten den, kdy se odklad potvrdil, si vybavuju, přijala jsem to úplně bez emocí. Nevěděla jsem, jestli mám mít radost, nebo ne. S ohledem na situaci ve světe je to dobře, mně se také hodí, když nemusím trénovat zraněná a uspěchat návrat, ale pořád je tam nejistota, jestli bude situace za rok lepší.
Do Austrálie jste letěla v době, kdy zemi sužovaly požáry. Jak vás ovlivnily?
Původně jsme měli být v Canbeře na Australském institutu sportu, kam zvou sportovce z celého světa. Jenže ten při požárech zavřeli, protože trénink venku by byl riskantní, tak jsme se hned po příletu přesunuli do Melbourne, odkud je trenér i část skupiny. Nejdřív jsme neměli přístup ke všemu zázemí, bydleli jsme po celém městě, což bylo složitější, ale měli to vychytané, že nám rozváželi i jídlo po městě podle stravovacího plánu. Byla jsem pak v Canbeře na jednom vyšetření, mrzelo mě, že jsem nepoznala chod toho centra, ale zase Melbourne mi přišlo krásnější. Také jsme tam měli mraky se smogem, ale asi jen tři dny.
Jak jste snášela dlouhý pobyt na druhém konci světa, zvlášť, když jste byla zraněná?
Celkově se mi tam moc líbilo, s lidmi jsem si skvěle sedla, ráda bych se do Austrálie vrátila. Hlavně do toho zranění všechno šlapalo nad očekávání. Pak už jsem měla jiný program než zbytek skupiny, i když trenér se mnou chodil na všechny tréninky, bylo to náročnější. Malinko se mi i stýskalo po rodině a příteli, když jsem tam byla sama s myšlenkami, jak to bude dál. Vtipné bylo, když mi napsala bývalá vícebojařka Eliška Klučinová, že tam zrovna hraje její přítel Pokáč, tak mě v Melbourne potěšil český koncert.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Teď jste naopak pro vás nezvykle dlouho doma a nezdá se, že byste se mohla v dohledné době se svou mezinárodní skupinou potkat. Máte plán, jak to řešit?
Úplně vymyšlené to nemám. Spoustu jsem toho teď najezdila na kole s Terkou Korvasovou, něco vždycky vymyslíme s přítelem Patrikem (čtvrtkař Šorm), ale to spíš, abychom byli spolu. Jsem v kontaktu s některými skupinami v Česku, určitě je trénink v kolektivu snazší, ale zatím nemám konkrétní plán. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet, časem by se snad měly povolit služební cesty, což jsou pro nás soustředění, tak by to mohlo být zase snazší.
