Aplaus pro Šebrleho! Zvedl jsem ruce a vyvalil oči, vyprávěl, jak se zapsal do dějin

Jako závodník jsem kvůli zranění jeden rok vynechal a jako divák jsem tu byl pokaždé. Je to svátek, udělám si výlet, vezmu manželku nebo i kamarády. Letos jsme s tím nepočítali, ale nakonec povolili 500 diváků a pozvali nás.

Pro Evropany určitě, ti nejlepší sem pořád jezdí. Mayer je výjimka, je to škoda. Já se ho ptal, proč tolik nezávodí a on říkal, že chce být jako desetibojař dlouhověký. Jenže to je spíš dané geneticky, přijde třicítka a uvidí se… Za mě je horší pořád jen trénovat.

Spíš se mi vybaví ten krásný pocit, když jsem sem vždycky přijel po třech měsících tréninku, cítil formu a těšil se, že něco předvedu. Já tu vyhrál pětkrát za sebou a vzpomenu si na pár fragmentů z těch závodů. Ale ze světového rekordu si pamatuju úplně všechno, i den předem.

Pamatuju si, jak jsme se s Honzou Poděbradským a Kamilem Damaškem dostali do týmu pro Evropský pohár někdy kolem roku 1996, okukovali borce, kteří měli osobák 7800, a 8000 nám přišlo nedostižných. O těch 9000 jsem začal přemýšlet asi po olympiádě v Sydney.

Dvořka na ni jel už v roce 1999, pak už se o tom mluvilo pořád. Ale spíš v souvislosti s ním, až v roce 2001 jsme věděli oba, že na ni můžeme dosáhnout.

Utvrdil jsem se v tom, že na ni mám. Ale ne, že bych si řekl, že ji určitě překonám. Já měl součet osobáků něco málo přes 9100, Dan O´Brien i Dvořka měli mnohem víc. Věděl jsem, že musím všechno držet na úrovni osobáků. Koule byla hodně za očekáváním, druhý den na překážkách jsem také chtěl běžet líp a říkal jsem si, že už to asi neklapne.

S Dvořkou jsme nebyli top kamarádi, Vaňous (trenér a Dvořákův tchán Zdeněk Váňa) se snažil nedělat rozdíly, ale úplně to samozřejmě nejde. Řadu těch rozporů vidím dnes jinak, ale díky spoustě jsem chytil motivaci. Vaňous mi tehdy říkal, že bych musel hodit 70 metrů oštěpem a běžet velký osobák na patnáctistovce. Cítil jsem, že chce, abych to udělal, ale na druhou tomu moc nevěří. Já hodil těch sedmdesát a uvědomil si, že se o rekord budu muset pokusit a že to bude bolet. Osobák jsem měl 4:28 a potřeboval stáhnout tři sekundy, což je po těch devíti disciplínách fakt dost. Tchán mi pak říkal: „To už nikdy nezaběhneš, to byla jen vůle.“ Naštval mě, vsadili jsme se o prase a sud piva, ale musím uznat, že měl pravdu.

Rozběhl to skvěle. Tři kola jsme se za ním vyvezl, ale 300 metrů před cílem jsem ztrácel přes dvě sekundy a problesklo mi hlavou, že to je v pr… Ale pak jsem si řekl: „Tak blízko už nemusíš nikdy být. Dej do toho vše, ať za cílem víš, že už bys neuběhl ani metr navíc.“

Evča (manželka) si mě vždycky dobírá, že jsem se usmíval. Ale ne, to jsem se jen zatnul… Když jsem se koukl pět metrů před cílem na tabuli, skočilo tam 4:20 a já věděl, že rekord udělám. Jen jsem zvedl ruce a vyvalil oči. Přišel tak intenzivní pocit atletického štěstí, jaký už jsem pak nikdy nezažil. Doteď z toho mám husí kůži.

Spíš postupně. Ale samozřejmě jsem věděl, že to je něco neobyčejného, protože jsem v tom žil vedle Dvořky. o těch 9000 bodech se mluvilo často. Navíc jsem sledoval, jak se o ně pokoušel Američan Dan O´Brien, dodnes nechápu, že to nedokázal slepit…

Já získal pocit, že se pak každý závod budu 9000 bodům minimálně přibližovat. Dokonce jsme měli plán s trenérem Dálou Kupkou, když jsem k němu přešel, že další závod, až se budu blížit 9000, překonám rekord jen o kousek…

Přesně, takový bubkovský plán. Jenže hodně rychle jsem si uvědomil, že to byl výjimečný výkon a že pokud se ještě někdy přiblížím ke svěťáku, neudělám ho jen o pár bodů, ale na maximum, co to půjde, protože už se to nikdy nemusí opakovat. A také neopakovalo.

Od IAAF jsem dostal plaketu. Ale ze závodu? Dávají se mince za vítězství v disciplínách. Jednu jsem dal Attilovi za to, že mi to odtáhl, jednu používám jako markovátko na golfu. (úsměv) Čísla jsme dávali dětem, tak už jen dres a tretry z patnáctistovky.

Strašně mě mrzí, že to zlato nemám, ale titul mi nikdo nevezme. Jen na tu otázku nedokážu odpovědět, stavím to stejně vysoko. Pro každého atleta je olympiáda vrchol, ale v Aténách jsem už po tyči věděl, že vyhraju, takže ten pocit nebyl tak intenzivní jako při svěťáku.

Pořád si myslím, že se dá udělat 9200, ale 9300 spíš ne, tam bude podle mě absolutní hranice. Dá se posunout tyčkou, když bude někdo skákat 550 jako Mayer a k tomu skočí za osm metrů do dálky a přes 210 do výšky. Někdo takový se ještě najde.