Článek
V kritické chvíli jej našla manželka. „Je zdravotní sestřička, věděla si rady. Ona je moje štěstí, stejně jako děti. A mým největším fanouškem je tatínek," říká 44letý vítěz Zlaté tretry či Světových her v Dubaji, kterému amputace levého lýtka otevřela obzory. „Udělala ze mě pokornějšího člověka. Nemám žádné deprese a směji se na cestě životem," doplňuje zakladatel nadačního fondu KlaPeTo, jenž neváhá a pro své malé „klienty" každý rok zamíří pěšky na Sněžku.
Je začátek prosince a vy se nacházíte na soustředění v Nymburce. Vrhači nikdy neodpočívají?
Atletická sezona je dlouhá. Začíná v únoru v Emirátech a končí v listopadu. Letos jsem poprvé poslechl okolí a dal si čtyři týdny oraz. Za posledních čtrnáct dnů mám za sebou jedenáct tréninků a jedu naplno. Jsem v nabírací fázi, získávám brutální sílu. Až daleko později budu ladit techniku. Už na prvních závodech bych se rád pokusil o překonání světového rekordu – minimálně evropského.
Český rekordman v hodu diskem, oštěpem i vrhu koulí ve sportu handicapovaných Jaroslav Petrouš.
Hovoříme o disku? Jak se dá skloubit s koulí a oštěpem?
Na nižší úrovni se dá skloubit cokoli. Pokud chcete být v nějaké disciplíně nejlepší, tak už to moc nejde. Svalová vlákna pro hod oštěpem jsou jiná než pro hod diskem. Dobře se dá sladit zimní příprava na vrh koulí a hod diskem, nicméně oštěp je jinde, hází se přes hlavu. Z 95 procent se zaměřuji na disk, zbylých pět procent věnuji dalším disciplínám.
Musíte během přípravy brát na nohu nějaké ohledy, nebo už zákrok ani nevnímáte?
Samozřejmě nemohu dělat všechny cviky, jako zdraví vrhači. Ti dřepují s těžkými činkami a tahají „hluboké mrtvoly". To já nemohu, noha má nějakou nosnost, kterou i tak hodně překonávám. Ano, protéza unese i větší zátěž, ale pokud zvednete těžkou činku nad hlavu, tak se pahýl zaboří do objímky, která ho svírá a zabolí to. Rozhodně si nechci přivodit zánět nervových zakončení, aby se nerozjely fantomovy bolesti. Přece jen mě atletika neživí a nebudu riskovat další problémy.
Neživí vás atletika, ale dovolíte si soustředění. Jak jde práce a sport dohromady?
Dokud jsem byl zaměstnanec, bylo to těžké. Tréninky probíhaly až po práci, soustředění v rámci dovolené. Na to doplácela rodina. Čtyři roky jsme nebyli na společné dovolené. Poslední rok mám svoji vlastní značku kávy, chráněnou dílnu Handicap Coffee. Řeknu to nadneseně: jsem pánem svého času. Pokud není potřeba někde rychle zapražit nebo udělat závoz, můžu se věnovat přípravě.
Výstup na Sněžku podstupuje každý rok Jaroslav Petrouš, český rekordman v hodu diskem, oštěpem i vrhu koulí ve sportu handicapovaných.
Co vás táhne dopředu? Touha vítězit?
Moje temné období. V roce 2007 proběhla pátá operace mé nohy. Po ní se zjistilo, že nikdy nebude stojná, nebudu moci chodit bez holí. Tehdy jsem přestal vnímat realitu a pokusil se o sebevraždu. Spolykal jsem veškeré prášky, které jsem měl od lékařů předepsané proti bolesti. Byly to pěkné dryjáky. Manželka mě našla. Je zdravotní sestřička, věděla si rady a zachránila mi život. Pak jsem se dostal k psychiatrovi, který mě neléčil prášky, ale tím, že si se mnou povídal. Při jednom sezení najednou řekl: „už jsem na to přišel, musíš začít sportovat."
Jak jste reagoval?
Vysvětloval jsem mu, že mám šílené bolesti a mluvíme o sportování. A on, že nemyslí mezi zdravými, ale handicapovanými. Tenkrát jsem nevěděl, že něco takového existuje. Byla špatná medializace tohoto sportu. Nicméně jsem začal hrát basketbal vozíčkářů i dělat atletiku. Proč vlastně? Mohu se vybít. Vždycky jsem měl v sobě hodně adrenalinu a ve fitku nebo na stadionu ho ze sebe dostanu. Sport mi pomáhá i v chůzi – posiluji hluboký stabilizační systém, daleko méně mě bolí páteř, jsem mobilnější. Každý rok vylezu na Sněžku, což je pro amputáře nesmysl. Ale je to nádhera.
Pořád se smějete, to vůbec nejde dohromady se sebevraždou...
Amputace ze mě udělala pokornějšího člověka. Dříve jsem myslel hlavně na sebe, nikdy bych nezaložil nadační fond a nepomáhal handicapovaným dětem. Zdraví berou všichni automaticky do doby, než se jim něco stane. Měl jsem tvář zkřivenou bolestí, permanentní bolesti, které nešly utišit a doktoři mě chtěli „léčit" morfinem. Věděl jsem, že pokud si nechám nohu amputovat, bolestí se zbavím a vrátím se mezi zdravé. To se povedlo. Teď se směji životem, nemám žádné deprese a jsem šťastný člověk.
Internet je plný rad „jak se vyrovnat s amputací". Vy to asi budete vědět.
Člověk, který se probudí v nemocnici a uslyší, že měl nehodu a museli mu amputovat končetinu, se potřebuje dostat co nejdříve do kontaktu s lidmi, co to již zažili a jsou pozitivní. Spousta amputářů je negativních, zanevřeli na svůj život a deptají se. Tohle je ale lehčí forma handicapu, která se dá nahradit vhodnou protézou. Napadá ovšem nejdůležitější sval, který máme – hlavu. Začínáte si přehrávat katastrofické příběhy, ve kterých umírá vaše rodina hlady, protože jste ji neuživil, partnerka vás opouští, jelikož pro ni nejste atraktivní... Můžete se dostat do depresí, lidi končí u alkoholu a drog. I na mě se už naštěstí obracejí ti, kteří „četli o Petroušovi", jak sportuje. Říkám jim, ať sledují moje sociální sítě a uvidí, že mohou fungovat naprosto normálně.
Založil jste i nadační fond KlaPeTo. Jak došlo k jeho vzniku?
Žádal jsem o amputaci a byl jsem přesvědčený, že až se nohy zbavím, budu zdravý. Tehdy jsem přemýšlel, jak pomoci ostatním. Sledoval jsem YouTube kanály a viděl amputéře, kteří dokážou někam vylézt, něco přeplavat a dojet daleko na kole. Kamaráda Mirka Formánka napadlo, že zdoláme Sněžku. Říkám mu, ať neblázní, že jsem tam nevylezl ani jako zdravý. A on odpověděl, že jsem jediný magor, který to dá. Prvotní nápad byl: sejde se dvacet kamarádů, každý přispěje 500 korun a ty pošleme nějaké organizaci. V roce 2013 proběhl první výstup, poté jsme založili KlaPeTo, a vybrali už devět a půl milionu. Ty se do poslední koruny dostaly mezi handicapované děti.
Co je více vyhrát Zlatou tretru či Světové hry v Dubaji, nebo vylézt na Sněžku?
Pověsit si medaili na krk na velkém závodě je krásné, ale jde o krátkodobý zážitek. Dohraje hymna a vy si dáte pohár na poličku. Pořádat akci pro handicapované, vybrat jako letos milion čtyřistapadesát tisíc a podpořit 49 rodin, je úplně nejvíce. Vylezete na Sněžku s protézou, žijete z toho celý rok. Letos se mnou šlo třináct kamarádů amputářů, všichni jsme to dali, každý posunul své možnosti... Srdcovka je nadační fond KlaPeTo, dává mi větší radost než individuální úspěchy.
