Článek
Maroš se toho nebojí!
Maroš Kudlík: I o berlích se dá nosit pytel na zádech.
Maroš Kudlík: Makat v posilovně - to je základ.
Maroš Kudlík: Tak čau a příště zas!
Vy jste absolvoval Spartan Race o jedné noze. Velký respekt a obdiv! Určitě jste dostával mnoho otázek ve stylu: Jak vás něco takového proboha napadlo?
Ano, ptají se mne na to stále. A já stále odpovídám, že na Spartan jsem se dostal díky kamarádovi. Kdyby nebylo jeho, asi bych se na start nikdy nepostavil. Tehdy jsem mu říkal, ať si ze mě nedělá legraci, teď jsem mu ale vděčný za to, že mě přesvědčil.
Jaký máte vztah ke sportu a jak se vyvíjel od útlého dětství?
Můj vztah ke sportu byl stále velmi pozitivní. Tělesná výchova patřila ve škole mezi moje oblíbené předměty. Měl jsem rád každý sport, který jsme hráli: vybíjenou, fotbal, hokejbal. Já se chtěl ale nejvíc věnovat basketbalu.
Přišel jste o končetinu. Co se přesně stalo?
Je to následek onkologického onemocnění, které mě postihlo před patnácti lety. Léčili mě dlouhá léta, ale teď je to naštěstí dobré. Jsem považovaný za vyléčeného.
Už jsem potkal pár lidí, kteří by dle zdravého rozumu „neměli dělat blbosti", protože jsou hendikepovaní. Později jsem pochopil, že jediný opravdový hendikep, který může člověk mít, je nedostatek vůle. Co motivuje vás?
Odmalička je jednou z mých nejlepších vlastností pevná vůle, za což jsem velmi rád. Navíc jsem i tvrdohlavý, což zase zabezpečuje, že mě jen tak něco nezlomí. Dost mi pomáhá i to, když někdo zpochybňuje, že něco zvládnu, že na něco mám. To pak rád dokazuju opak.
Dočetl jsem se, že jste nějaké „velké zvíře" ve fotbálku (stolním fotbale). Jakých jste dosáhl úspěchů na tomto poli? Jak moc je tento sport náročný na fyzičku? Přeci jen jej vidíme především v hospodách...
Zase až tak velké zvíře nejsem (smích). Momentálně se pohybuju v top 20 ve slovenském žebříčku, takže je docela dost hráčů lepších než já. Mezi moje největší úspěchy patří trojnásobný titul mistra Nitranského kraje. Teď už ale trochu omezuju turnaje, protože se mi některé termíny kryjí právě například se Spartan Racem, který upřednostňuju. Co se týče fyzické kondice u fotbálku, tak se při něm dá i pořádně zapotit, i když je to vlastně hospodský sport. Přeci jen některé zápasy mohou trvat i hodinu a samotné turnaje se někdy hrají i více dní za sebou od rána do večera. Ale od té doby co cvičím, jsem si všiml, že i fotbálkové turnaje zvládám po fyzické stránce mnohem lépe.
Když jste byl na Spartanu, měl jste nějaké speciální pomůcky? Titanové berle s ohnivzdornými špunty nebo jiné vychytávky?
Ohnivzdorné špunty, to je dobrý nápad! (Právě s pryžovými špunty měl Maroš na závodech problémy ‒ pozn. red.) Takové si musím sehnat! Ale ne, snad je nebudu potřebovat. Radši si dám větší pozor, aby mi to při přeskakování ohně neuklouzlo a nespadl jsem tam. Titanové berle by bodly. Nějaké lehčí by se opravdu hodily, protože při stoupání do kopce mi dávají ramena pořádně zabrat.
Co vám dává pohyb, fyzická aktivita do života?
Jedním slovem bych řekl: radost. Zlepšil jsem si fyzickou kondici, vydržím toho víc a v neposlední řadě jsem díky cvičení poznal úžasné lidi. Black CrossGym u nás v Komárně se pro mě stal útočištěm a místem, kde se dějí zázraky.
Reebok Spartan Race Sprint máte za sebou. Chystáte další nové výzvy? Co bude dál, na co se zaměříte?
Určitě se chci pomalu, postupně posouvat dál. Sprint byl jen začátek. Letos mám v plánu Super a Beast, abych zkompletoval Trifectu. Makám na sobě, abych se stále zlepšoval a posouval hranice svých možností.
Jak často trénujete, kde a co přesně?
Třikrát čtyřikrát týdně trénuju crossfit. Tréninky obohacuju ještě o TRX, abych to měl pestřejší. Všechny tréninky mám u nás v Black CrossGymu, pro mě nejlepším gymu na světě ‒ díky komunitě lidí, která tam chodí.
Pro vás a váš pohyb je asi důležité mít silné ruce, ale i silnou dolní končetinu, když musí zvládat „práci za dva". Jak vy vnímáte situaci, kdy je kvalita vašeho života závislá na kvalitách vaší fyzické kondice?
Myslím, že kvalita života každého člověka se odvíjí od fyzické kondice, nebo ne? Nevím, ale když člověk cvičí, cítí se líp: zdravější, odolnější a možná i krásnější. (smích) Proto doporučuju všem: Cvičte!
Před několika lety jsem na Pražském mezinárodním maratonu viděl běžce o jedné noze a dvou podpažních berlích. Dokončil celých 42,2 km a rozhodně nebyl poslední. Troufl byste si taky?
Troufnul! Tenhle běžec dokázal, že se to dá. Tohle jsou přesně ty momenty, které mě dokážou vyhecovat, a já se pak musím brzdit, protože vím, že na to musím jít postupně a nehrnout se do takových výzev bezhlavě. Takže pěkně budu zvyšovat obtížnost závodů, kterých se budu účastnit, a možná se časem dopracuju i k tomu maratonu.
