Článek
Vzhůru na Tour de France! To dáme!
Ani nejedou, ani neběží. Přijeli, nepřijeli vás navštívit.
V roce 2014 jste jako vůbec první Čech zvítězil na Mistrovství světa v koloběhu na domácí půdě v Plzni. Kam jste se posunul? Jaký byl rok 2015 a jaký bude 2016? Budeme zase mistři?
Je to tak, že mistrovství světa se na koloběžkách jezdí každé dva roky. Letos tedy přijde obhajoba. Sice stále ještě sedím na trůnu krále Koloběha I., ale už si spousty lidí brousí zuby na mé sesazení. Letos se pojede poprvé v Austrálii. Vypadá to, že tratě jsou velmi dobře postavené, že by mi mohly vyhovovat. Vyhrát bude určitě složitější než minulý ročník, ale věřím, že by to mohlo zase vyjít.
| MICHAL KULKA byl členem týmu, který v roce 2013, na 100leté výročí Tour de France, absolvoval poprvé v historii celý závod na koloběžkách. Projekt byl stejně jako samotný závod rozdělen do 21 etap o délce 22 km až 240 km a obnášel denně 10 až 17 hodin čistého času na stupátcích koloběžek. |
Od kdy se vlastně jezdí mistrovství světa v koloběhu?
Od roku 2004, máme tak tedy už desetiletou tradici. Jezdí se samozřejmě také mistrovství Evropy, a to vždy v ten rok, kdy se nepořádá mistrovství světa. Stěžejní disciplíny, na nichž se závodí, jsou jízdy na 400 metrů na ovále, prostě regulérní sprint, pak se jezdí kritérium, to je 10 kilometrů, a pak máme maratón s klasickou délkou trati. Naše výkony jsou srovnatelné s těmi běžeckými, ale přeci jen jsme vždy o něco málo rychlejší. Třeba maratón se u nás (kolo)běží za časy kolem půl druhé hodiny.
U vás je tedy zřejmě taky specializace sprinter/vytrvalec jako u běžců. A vy jste koloběhový vytrvalec, vyhrál jste přece takzvaný dlouhý závod na 32 kilometrů?
No, to je trochu paradox, já jsem specialistou hlavně na ty kratší tratě. Osud trochu zamíchal kartami. Já měl tou dobou hodně dobře vyladěnou formu a hodně jsem si věřil v podstatě na všech disciplínách. Ale na předchozích dvou závodech jsem spadnul, takže to vítězství v dlouhém závodě na mě víceméně "zbylo". Svůj úplně nejvyšší potenciál vidím ale hlavně někde uprostřed, na středně dlouhých tratích. Jsem spíše takový taktik, technik s důrazem na přípravu na klíčový závod.
Vy jste původně vrcholový atlet-půlkař, specialista na 800 metrů. Dalo by se říci, že koloběžky jsou takový vhodný způsob, jak se ve vrcholovém sportu udržet déle?
Ano, je to tak vlastně u nás všech, kdo se tomuto sportu věnujeme tak nějak více. Rekrutujeme se z vrcholné atletiky a vrháme se na koloběžky. Ta životnost vrcholového atleta je výrazně kratší, řekněme o deset let, než tomu může být ve světě koloběhu. Člověk s věkem postupně ztrácí rychlost, ale neztrácí vytrvalost. Navíc je koloběžka velmi šetrná k pohybovému aparátu, zatěžuje v podstatě celé tělo, nedochází k takovým otřesům... A co nás baví asi ze všeho nejvíc, že se koloběžky ještě stále rapidně vyvíjejí. My tak můžeme testovat různá řešení rámů, kol, jezdit s brzdícími padáky, s tahači, se závažím. Jde o sport, který toho má ještě hodně před sebou. O to větší radost z něj máme.
Kolik vlastně máte doma koloběžek? Jste na tom stejně jako cyklisté?
Mám čtyři. S cyklistikou máme pár věcí podobných. Jen třeba v té rychlosti jsme trochu omezení fyzikálně. Kolem rychlosti 38 až 40 km/h je ta hranice, za kterou my už nemůžeme přidat, protože se nestihneme účinně odrazit, kopnout si. Kvůli tomu jsme při sjezdech, vyšších rychlostech odkázáni na to, jak stroj jede sám o sobě, jaký má odpor. Na závody je ideální karbon ‒ všude, na rám, na kola, vidlici, řídítka, představec. Taková závodní věc je ale drahá. Na výlety, většinu tréninků máme jiné. Navíc se náš svět ještě stále vyvíjí. Nejdříve se jezdilo na malých kolech, pak přišlo velké kolo vpředu. A poslední vývoj ukazuje na obě kola velká. Takže abych odpověděl na otázku: Mám koloběžku s malým zadním kolem, vhodnou do kopců, takovou vrchařku. Pak mám závodní s oběma koly velkými. Různé sady kol podle použití, podle terénu. Dohromady čtyři stroje.
Nepovažují vás lidé za přerostlé děti, exoty?
Myslím, že ne. Řekl bych, že jsme jen zajímavější než cyklisti. Za cyklistou už se dnes otočí málokdo, ale za koloběžkářem ještě stále tak 90 procent lidí.
Změnila se nějak koloběžka od dob, kdy jste s ní začínal?
My teď jezdíme na finských rámech, které se neustále vylepšují. Hlavním kritériem je co nejnižší těžiště, které jde přímo proti druhému kritériu ‒ aby se koloběžka dala v zatáčce naklopit a nedřela. Máme závodní rámy i rámy krosové. Hmotnost se dá dostat hlavně díky karbonu asi na čtyři kila.
Jakých rychlostí vlastně na koloběžkách dosahujete?
Ve sjezdech i těch devadesát kilometrů v hodině. Na rovině při závěrečných spurtech se to blíží čtyřicítce. Z kopce jsme ale rychlejší než na kole, kdy cyklista už nemůže šlapat. Máme nižší těžiště a váhu na předním kole. Je to docela fičák.
Když jste tak rychlí, musíte mít také dobré brzdy, ne?
Na závodních koloběžkách je brzda pouze jedna, ta přední. Zadní brzda není v našem případě moc efektivní, zadní kolo se v podstatě ihned dostává do smyku. Zato ale máme na ovládání jedné brzdy dvě páčky. Jednu blízko představce, ta je na sjezdy. Druhou na konci řídítek pro jízdu v pelotonu.
Vnímáte Česko jako opravdovou světovou koloběžkovou velmoc?
Před rokem, rokem a půl bych si nebyl úplně jistý. Dnes říkám bez okolků ano. Myslím si, že u nás se koloběžky třeba i díky té Tour de France, kterou jsme na nich odjeli, dost popularizovaly. Vývoj jde ruku v ruce s běháním. Běhání zažívá posledních pár let obrovský boom a lidé se snaží najít nějaký doplňkový sport, něco zajímavého. Takže si myslím, že doba koloběžkám určitě hodně přeje. A i koloběžecká komunita u nás roste největším tempem.
