Článek
Ve Wimbledonu jste letos Petře Kvitové věštila jasnou výhru, ani tentokrát jste se nepletla, jak to?
Lidi po mně chtěli vědět, kdo vyhraje, tak jsem říkala, že nejdřív musím vidět povrch. Když jsem zjistila, jak to odskakuje, věděla jsem, že je dobrá šance vyhrát oba zápasy. Kerberová sice měla šanci, vedla v obou setech, ale pak začala hrát víc defenzivně a Lucka Šafářová za to vzala, forhend jí začal zase jít a diktovala. Vypadá to dobře. Holky si věří.
Kdy jste se rozhodla, že poletíte na finále?
Já nejdřív myslela, že to je v Německu, ale jela jsem za sestrou na návštěvu a tak jsem se hned spojila s ITF, aby mi sehnali lístky, a ráda jsem přišla.
Líbila se vám atmosféra?
Nádhera! Fantastický, ale férový publikum tady je.
Vaši nejsilnější vzpomínku na pražské finále v roce 1986, kdy jste do vlasti přijela po jedenácti letech v amerických barvách, to ale nejspíš nepřebije.
No, to silnější nebude, ale nemusím pracovat a můžu si teď užívat. Taky jsem byla nervózní, aby holky vyhrály, ale jak začaly, tak to ze mě spadlo.
Jaké to pro vás je, když máte český dres, českou akreditaci?
Asi na mě Američani budou nadávat, ale jsem tady. Kdyby holky hrály proti Američankám, to by bylo trochu vošajstlich, ale co... Navíc české tenistky jsou fajnholky. Vidět se s nimi bylo moc prima.
S kým jste se ještě stačila v Praze potkat?
Viděla jsem tu Renatu Tomanovou, se kterou jsme vyhrály Fed Cup v roce 1975, už jí bude v prosinci šedesát... Takže jsme vzpomínaly.
Čím to je, že jsou Češky tak dobré?
Něco musí být ve vodě (směje se). Holky jsou levačky jako já a umíme to. Ale celkově jsou tu pro tenis dobrý podmínky. Děti jsou v klubu celý den, dostane se jim tenis do těla. Mají dobré trenéry, ideální podmínky a taky vidí tu úspěšnou historii i současnost.
