Článek
Není rozhodnutí skončit v 25 letech ukvapené? Vždyť v hale jste letos se štafetou získal evropský bronz…
Já přemýšlel už po loňské olympijské sezóně, co dál. Zaběhl jsem na začátku super čas, limit do Londýna, podle ukazatelů jsem si věřil na výkon pod 49 sekund. Jenže pak mi na Odložilovu memoriálu na Strahově ve stehně cuklo a věděl jsem, že je zase zle. Běhal jsem po doktorech, zkusil akupunkturu. Na mistrovství Evropy jsem postoupil do semifinále a odběhl štafetu (ta vylepšila český rekord – pozn. red.), ale jen přes prášky, nebylo to ono ani na olympiádě. Tak jsem se rozhodl pro změnu trenéra a doufal, že ve skupině Dalibora Kupky mi víc času na zahraničních soustředěních a v péči fyzioterapeutů pomůže problém vyřešit.
Ale to se zjevně přes slibnou halovou sezónu nepovedlo.
Ani hala nebyla ideální, pořád se bolest ozývala. Pak jsme si s trenérem řekli, že to zkusíme do překážek rozjet a buď to půjde, nebo ne. Jenže ve finální fázi přípravy před odletem na Tenerife mi zase stehno zatuhlo a jen jsem kulhal.
Co následovalo? Další kolečko návštěv u lékařů?
Přesně tak. Rehabilitace, fyzioterapeuti, dostal jsem se i do Centra pohybové medicíny k Pavlu Kolářovi. Stanovisko bylo, že svalová indispozice je daná vadným držením těla, a mám dělat spoustu cvičení. K tomu doplňující léčba včetně krevní plazmy, rázových vln, elektroléčby, každý doktor měl své finty, ale pořád se to nelepšilo a noha bolí i v normálním životě.
Co přesně vás trápí?
Je to úpon zadního stehna u sedacího hrbolu, na přechodu do kyčle. Nohou mi občas projede bolest, i když si jen sedám.
Ztratil jste tedy víru, že byste v kariéře mohl pokračovat?
Když po čtyřech měsících nenastal žádný posun, postupně jsem zvažoval, co a jak dál. Není mi dvacet let, vím, kde mám své limity, a když atletice nemůžu dát sto procent, nemá to pro mě smysl. Nemám motivaci se s tím prát a spokojit se s časy kolem 50 sekund, které jsem běhal už před třemi lety. Abych z každého závodu odjížděl zklamaný, to by mě nebavilo.
Co s vámi bude nyní?
Chci si najít klasickou práci, proto jsem i během kariéry studoval VŠE a myslel na zadní vrátka. Teď chci co nejdříve dokončit magistra a uplatnit své zkušenosti a kontakty.
V jakém směru?
Ideálně v oblasti sportovního marketingu, PR nebo zastupování sportovců. Znám sport z jejich pozice, jaké mají požadavky, díky vzdělání ekonomického směru se na to můžu podívat i z druhé stránky. Ale teď budu rád za jakoukoliv zkušenost, protože stíhat k atletice a studiu ještě nějakou praxi bylo časově nemožné.
Je váš atletický konec definitivní? Nemůže se stát, že se zranění umoudří a potáhne vás to zpět na dráhu?
V atletice jsem nějaké věci zažil, jsem šťastný, co mi přinesla za úspěchy. Ale vracet se na úplný začátek a zkoušet, jestli budu moct běžet naplno, to mě neláká. Kdybych byl závodník na úrovni finále mistrovství světa, stálo by to za zvážení, ale v téhle situaci ne.
Jaké jste měl reakce od tréninkových kolegů Pavla Masláka nebo Zuzany Hejnové? Nerozmlouvali vám konec?
Oni to se mnou prožívali, věděli, jak jsem zklamaný. To definitivní rozhodnutí je mrzelo, měli jsme ve skupině skvělou partu, která si sedla lidsky i tréninkově. Navzájem jsme si přáli úspěch, já se Zuzce i Máslovi snažil pomáhat v trénincích a odběhat jim úseky, aby se mohli vézt ve vláčku. Celkově jsem měl na své rozhodnutí pozitivní reakce ve smyslu, že jsem schopný říct včas, že mé tělo už není na velké výkony připravené, a ne se dál trápit a v atletice přežívat.
