Hertl kvůli hokeji odložil i maturitu a do NHL se nehrne: Nad odchodem do San Jose se musím pořádně zamyslet, tvrdí

Zahrát si za Česko v jedné sezóně na šampionátu do 20 let i v kategorii dospělých se dosud poštěstilo jen Martinu Havlátovi (2000), Jiřímu Hudlerovi, Milanu Michálkovi (oba 2003) a Petru Mrázkovi (2012). Teď do unikátního seznamu přibude Hertlovo jméno. „Jsem vděčný panu Hadamczikovi za šanci, kterou mi dal. Mistrovství světa byla ta největší výzva, před kterou jsem kdy v hokeji stál. Mám velikou radost, že trenér usoudil, že se mu tam můžu nějak hodit," vypráví.

Dravého útočníka vedle spousty hokejových dovedností zdobí i potřebná pokora. „Trenér si může být jistý, že přijmu ve Stockholmu jakoukoli roli, třeba i toho posledního náhradníka. Pro mě je skvělá ta možnost být u toho a zažít atmosféru šampionátu, už tím se mi plní jeden veliký dětský sen," říká Hertl.

„Pamatuju si, jak jsme u nás v hospodě všichni před třemi roky sledovali finále šampionátu z Kolína nad Rýnem. Prožívalo to celé Česko, to mě přišlo až neskutečné. A najednou u takové akce budu osobně, jako její aktér v reprezentačním dresu, to je přece nádhera," tvrdí. Hráči jeho generace přitom už sní většinou o tom, jak si zahrají NHL. „Těžko srovnávat, já to mám spíš jako dvě veliká hokejová přání vedle sebe a věřím, že se třeba můžou splnit v rychlém sledu."

Slávistický kouč a manažer Vladimír Růžička už ale hodně nahlas řekl, že letos v létě ho do NHL ještě nepustí. „Určitě se o tom ještě budeme bavit. Vím, že to pan Růžička se mnou myslí dobře a že by mi ten další rok v extralize pomohl, jenže ze všech stran už taky slyším, že v San Jose mi dopřejí velký prostor. Něco takového je určitě k zamyšlení," přiznává Hertl a líčí, že mu podporu vyslovil i Havlát, jenž teď za Sharks hraje. „Psal mi, ať pořádně makám, abych za ním mohl už brzo dorazit."

Po návratu z mistrovství světa se bude Hertl snažit svou situaci s Růžičkou ze všech stran probrat. „Mám z něj veliký respekt, ale takové debaty se nesmím bát. Spousta lidí mi samozřejmě radí, abych šel do zámoří co nejdřív. Že i kdyby to tam nevyšlo, tak získám zkušenosti a můžu se kdykoliv vrátit. Ve Slavii mám ale ještě rok smlouvu, nemůžu to tedy vzít nějak na sílu a ani nechci jednat zbrkle."

Růžičky si Hertl nesmírně váží a na jeho názor a úsudek hodně dá. Velký dojem na něj udělalo již první vzájemné setkání. „Pamatuju si, jak jsme jako žáčci dělali na Slavii binec, objevil se tam pan Růžička a děsně nás zpucoval." Kdykoli se právě slávistická legenda zašla podívat na trénink nebo zápas mužstva, za které Hertl hrál, cítil ohromnou motivaci.

„Chtěl jsem se mu vždycky předvést, i náznak pochvaly od něj mě správně nakopnul," říká a oceňuje Růžičkův přístup k mladým. „Nebojí se jim dát šanci a stejně jako křičet umí i povzbudit. Když pak na ledě plníte, co po vás chce, získáváte si jeho důvěru. Ani nejde tak o góly, jako spíš neuhnout v souboji, dohrát soupeře a předvést obětavost."

Sám Hertl teď hokeji obětoval maturitu na střední odborné škole stavební a zahradní, kde studuje obor stavební management. „Snad ne přímo obětoval, ale odložil na září. Termín maturity byl u nás ve škole totiž určený na 3. května a na to se fakt nedalo nachystat, když jsem hned po skončení play off skočil do reprezentace. Nebyl vůbec čas se učit a mně to zase neleze do hlavy tak, abych to zkusil jen tak z voleje," vypráví.

Myšlenku, že by si každý den odtrénoval, pak se učil a večer hrál, rychle zavrhl. „Takový režim bych určitě nezvládnul. Zápasů bylo za těch poslední šest sedm týdnů dost a musí se i hodně regenerovat, takže bylo fakt lepší pořádně se vyspat. Člověk stejně, když přijde unavený z tréninku nebo zápasu, těžko udrží otevřené oči, aby se něco naučil," smutně se usměje Hertl.

Největší obavu u maturitní zkoušky má asi z účetnictví. „S tím budu mít spoustu práce. Třeba češtiny se tolik nebojím, test a otázky z literatury se dají zvládnout. Naši známky naštěstí zase tak neřeší. Hlavně, abych školu dodělal," vypráví Hertl a pochvaluje si přístup učitelů. „Vycházejí mi hodně vstříc, navíc i někteří docela sledují, jak se mi daří v hokeji."

Hertl má problém i s angličtinou. „Po draftu jsem dostal za úkol jazyk rapidně zlepšit. Dokonce mám i soukromého učitele, ale taky jsem tomu učení v poslední době moc nedal." Přiznává, že anglicky se domluví i trochu rozumí, ale na nějaký souvislejší projev v cizí řeči by si netroufal. „Přece jen, než si to všechno přeberu v hlavě..."

K hokeji Hertla přivedla trochu netradičně maminka. „Ohromně se jí líbil. Já ještě ani zdaleka nechodil do školy, když mě vzala poprvé na Slavii, to už to tam brácha Jarda zkoušel na ledě. Jako mladší jsem se ho snažil ve všem dohánět a vyrovnat se mu. Táta se toho našeho nadšení brzo taky chytil a stal se z něj postupně maniak, hokejem je úplně posedlý," vypráví Hertl o otci, jenž v televizi sleduje všechna dostupná hokejová utkání, včetně nočních přenosů z NHL.

„Ještě v dorostu táta chodil i na každý můj trénink, abych něco neošidil. Když se mu cokoliv nezdálo, okamžitě zvýšil hlas," usmívá se Hertl, jenž doma cítí velikou podporu. „Máma jezdí na každý zápas, nemohla chybět ani na turnaji v Brně," líčí s tím, že jeho rodiče strhli k fandění celou rodinu.

„Už do toho u nás spadli všichni a nejvíc teď asi strejda, brácha od mamky, ten to prožívá ohromně."

Rodinnou podporu si letos na cestě za slovenským titulem užil i Hertlův o čtyři roky starší bratr Jaroslav.

„Jeli jsme ve dvou autech podpořit ho do Zvolena na zápas finálové série s Košicemi a byl jsem moc rád, že vyhráli titul. Konečně se mu povedl nějaký pořádný úspěch a budu mu držet palce, aby se mu splnilo veliké přání o návratu do extraligy," vypráví Hertl o sourozenci.

Jako kluci se samozřejmě občas porvali a Tomáš přiznává, že staršího sourozence často provokoval, i když pak od něj dostal nabančeno. „Dnes máme ale vztah výborný. Když je volno, trávíme hodně času spolu, máme i dost stejných kamarádů a třeba loni v létě jsme zažili spoustu báječných grilování," líčí bratrské vazby a odmítá, že by na sebe nějak hokejově žárlili.

Spíš si navzájem fandí a přejí úspěch. „Jarda dostal prostor i ve Slavii, jenže měl trochu smůlu na zranění." V sezóně 2010/11 si spolu zahráli i jeden extraligový zápas. „Bylo to v Brně při mé úplné premiéře mezi dospělými," vzpomíná Hertl, jenž má z letošní extraligové sezóny bronz. „Takže brácha je s tím slovenským zlatem vlastně lepší," směje se.

Oba Hertlovi rádi vzpomínají, jak na dvorku u dědy neustále soutěžili ve střelbě na hokejovou branku. „Měli jsme speciální desku jako střílnu a sváděli neustále souboje o zmrzlinu. Bylo to mezi námi docela vyrovnané, ale i vyhecované. Dělali jsme si i zvuky pro vykolejení, abychom jeden tomu druhému střelbu znepříjemnili, hodně jsme se u toho vyblbli."

Vedle hokejových radovánek na suchu měl na statku u dědy a babičky ale vždycky také povinnosti a zůstaly mu dodnes. „Bydlí na Šeberově kousek od nás, z okna na ně vidím, takže jsem po ruce. V hospodářství mají prase, slepice, měli i velikou zahradu, ale nějaké stromy už pokáceli," přibližuje Hertl s tím, že když je tam něco potřeba, tak pomáhá.

„Ať už jde o nějakou práci kolem zvířat, nebo i přenášení těžkých věcí. I teď, když jsem se během reprezentačních kempů objevil na skok doma, musel jsem odvézt hnůj i pročistit komín. Mamka vždycky říkala, že jsem na tu dřinu v hospodářství šikovnější než brácha, jenže postupem času tu práci odnášel stejně víc on," tvrdí, ale upřímně si neumí představit, že by rodinný statek třeba zdědil. „Klidně bych měl u baráku malou zahrádku, o tu bych se zvládnul postarat, ale chovat zvířectvo, to asi ne. S hokejem by na to stejně asi nebyl ani čas."

Každopádně už do práce na rodinném hospodářství zapojil i přítelkyni. „Začalo to tím, že chtěla vidět našeho vepříka, tak jsem jí půjčil holínky a šli jsme na ten hnůj." Odmala oba kluci Hertlovi věděli, že pokud chtějí odpočívat, nejdřív si musejí odmakat své na hospodářství. „U druhé babičky zase taháme padesátikilové pytle, v nichž je uloženo krmení pro ryby, protože táta má pět rybníků, což je jeho další velká záliba. Každoročně pořádají výlovy," vypravuje slávistický útočník. Rybářskou vášeň po otci ale nezdědil. „Já až tolik nechytám, spíš jsem občas zašel s klukama ze Slavie pokecat na ryby. Oni někdy chodí s prutem i k nám a kolikrát ani nic nechytnou, je to jen tak na pohodičku," vypráví Hertl.

„Táta je ale hodně vášnivý rybář, teď byl s dalšími třemi chlapy na rybách v Norsku, on má právě takové výjezdy hrozně rád. Bere to jako odreagování," říká Hertl. Až se jeho otec vrátí, zase budou doma všichni jíst ryby. „Mně to ale až tak nevadí, mám je na talíři docela rád."

S nejdravější ze všech ryb, žralokem, kterého má ve znaku hokejový klub ze San Jose, by mohla být spojena i Hertlova budoucnost. Ještě předtím by ale rád něco ulovil na letošním mistrovství světa, třeba medaili.