Článek
Srdce se zase rozběhlo, i když nepádilo tak zběsile, jak bylo po celá dlouhá léta zvyklé. Ale i nezvykle dlouhou pauzu přestálo. Znovu se probralo a chtělo žít. Být na hřišti. Mezi tyčemi, kde pumpovalo krev a nový a nový adrenalin do Srníčkova těla od klukovských let. V Bohumíně, kde fotbalově vyrostl, i poté na ostravských Bazalech, odkud se syn beskydského dřevorubce po pouhém roce mezi dospělými vydal v jednadevadesátém na britské ostrovy, aby si na nich prorubal cestu až do samotné Premier League.
Nejprve v Newcastlu, který ho koupil za pouhých 350 tisíc liber a už po dvou sezónách si blahořečil, jak báječný nákup udělal. Jakmile totiž dostal „Pav", jak mu v Newcastlu i potom mezi Strakami přezdívali, pořádnou šanci, chytil se jí se zarputilostí, která ho vždy šlechtila a ctila. Vždyť i jeho velkou zásluhou se Newcastlu podařil po pěti sezónách naplněných mizérií a zmarem návrat na scénu Premier League.
A kdyby jen to. Jakmile se Straky mezi elitu ostrovního fotbalu dostaly, ležel jim - a Srníčkovi zrovna tak - fotbalový Albion u nohou. Vždyť konkurovaly Manchesteru United a dvakrát skončily hned za ním na druhé ligové příčce.
Hlavně o tom ostatně vypráví Srníček ve své knize „Pavel is a Geordie", kterou pár dnů před Vánoci v Anglii popularizoval a uváděl na trh. I štace v Sheffieldu Wednesday, italské Brescii, Cosenzu, anglickém Portsmouthu, West Hamu United, portugalském Beira Mar a návratu do Newcastlu v ní zmiňuje.
Svým následníkům mezi tyčemi nikdy nepředhazoval, kolik toho během kariéry prošel a kolik slavných klubových dresů oblékal, posbírané zkušenosti z ostrovů, Itálie a samo sebou i reprezentace, jim však nabízel. U mládežnických reprezentací, s jejíž devatenáctkou zažil jako trenér gólmanů na mistrovství Evropy před čtyřmi lety v Rumunsku stejný triumf, jaký zažil on sám jako hráč na památném stříbrném evropském šampionátu v Anglii v šestadevadesátém, v pražské Spartě v uplynulých čtyřech rocích zrovna tak.
Všem přitom připomínal jen jedno jediné. Krédo, jímž se řídil a které jeho kroky vedlo. Vaše srdce musí tlouct pro fotbal.
To Srňovo pro něj tlouklo po celých dlouhých sedmnáct let, kdy stál jako profík mezi tyčemi. To jeho klukovské za fotbalem spěchalo samo sebou také. A možná by se za ním hnalo i teď, kdyby ta pauza při kolapsu během rekreačního běhu netrvala těch proklatě dlouhých dvacet minut, na něž nebylo navyklé.
Zmátořilo. Chtělo dál pumpovat krev a adrenalin, jak bylo po sedmačtyřicet let zvyklé. Jenže tělo už neposlechlo. Proto teď Pavlovi Srníčkovi nezbývá, než aby se dělil se vším, co prožil a čím si prošel, někde tam nahoře ve fotbalovém nebi.
Věčná škoda, že to nestačil vypovědět tady dole mezi námi. Jenže koho by napadlo, že gólmanovi patřícímu mezi velké brankářské postavy bude osudem vyměřeno pouhých sedmačtyřicet let?!
