Článek
Proč jste Spartu odmítl? Finančně byste na tom byl pravděpodobně lépe.
Peníze pro mě nebyly zásadním hlediskem.
Rozhodoval jste se tedy srdcem?
Ano. Nikde jinde jsem nezažil nádhernější fotbalový život jako v Plzni, Viktorka pro mě byla jedinou volbou pro návrat. Jsem stoprocentně přesvědčený, že toho nebudu nikdy litovat.
Proběhla se Spartou nějaká jednání?
Původně jsem vůbec jednat nechtěl, ale nakonec jsem se sešel trenérem Lavičkou, kterého si vážím a vyslechl jsem ho. Vnitřně jsem však věděl, že na Letnou nepůjdu. Do Sparty prostě nepatřím. Chci znovu nastartovat kariéru v Plzni.
Jak těžký zatím restart je?
Abych se vrátil zpátky do bývalé formy, musím o to víc makat a bojovat. Pořád si to říkám, jenže někdy není síla. Jsem unavený, ale jsem moc rád, že jsem zase na hřišti.
Koleno už nezlobí?
O dovolené jsem byl v Augsburgu u mého operatéra, řekl mi, že křížový vaz je dobrý. Dělám pro to hodně, máme v Plzni skvělé fyzioterapeuty, dost je využívám. I když někdy to od kluků dostanu sežrat, že mi je teprve pětadvacet.(směje se)
Ve Viktorii jste nebyl dva roky. Změnilo se tu něco zásadně?
Je tu pořád legrace, i Horvi (Pavel Horváth) je stejný vtipálek. Klobouk dolů před ním, že stále hraje. Přijal mě skvěle, když jsem přišel do Plzně poprvé, pomáhal mi, jsem rád, že s ním můžu dál pokračovat.
Právě ve Westendorfu jste před třemi lety v Plzni začínal. Vrátil se sem jiný Václav Pilař?
Jedině snad zkušenější o dva roky v zahraničí, o zápasy v evropských pohárech a v reprezentaci. Myslím, že mi něco dala i zranění.
Vy jste stál 16 měsíců kvůli přetrženým vazům v koleni, další patálie následovaly. Nakolik vás zranění ovlivnila?
Bylo to těžké. Byl jsem na vrcholu, užíval si fotbalový život a najednou to bylo pryč. Nebyla to legrace, člověk si uvědomí, že jednou je nahoře, jednou dole. A musí mu pomoct jiní lidé. Mně pomáhá rodina, přítelkyně, nyní narození syna.
Co vás nejvíc ubíjelo?
Například na hostování ve Freiburgu, dal jsem si do kupy kotník, ale druhý den mi oteklo koleno. Jenže jít za trenérem a sdělit mu, že to zase nejde? Říkáte si, že si musí myslet, že simuluju. Šel jsem tedy na trénink, i když jsem se necítil stoprocentně, věděl jsem, že se nemůžu předvést. Tohle mě strašně ubíjelo. Ale je to už pryč, věřím, že teď už to bude jenom lepší a lepší.
