Psali historii fotbalové ligy: Až ve Slavii se z něho stal Čaroděj, až v Edenu si Vaniak prožil vrchol kariéry

„Už tam ve středovém kruhu mně všechno pomalu docházelo. A když jsem pak klečel za bránou, vzduchem létaly konfety a papíroví hadi, z reproduktorů vyřvávali Queeni a celá severní tribuna skandovala Martin Vaniak, cítil jsem, že přišlo opravdové loučení.

Nestál jsem mezi tyčemi, jak jsem si představoval, jen ve žlutém brankářském triku se svou osmadvacítkou přetaženém přes košili jsem ohromeně vnímal aplaus, ovace a ryk ochozů. Proto jsem se klaněl.  Proto jsem poklekl a přiložil ruku na srdce. Na slávistickou hvězdu.

Jako gladiátor v římské aréně. Vždyť on byl přece hrdinou provázejícím mě po celou kariéru. Po celý život. Cože to Maximus slýchával od otrokáře Proxima? Získej si dav a získáš svobodu.

Já si ho získal. Všichni ti slávističtí fanoušci přišli, aby mně naposledy zatleskali a poděkovali. A já jim také, to se ví... Vždyť přece kvůli lidem jsem fotbal přes dvě desetiletí hrál a v bráně stál. Jasně, peníze z fotbalu plynoucí byly a jsou krásné a i dost jich bylo, ale když člověk vybíhal na plac, nikdy na ně nemyslel. Natož aby se mu honily hlavou během utkání.

Hlavní bylo publikum. Pohledy diváků upřené na mou bránu. Jejich aplaus i pískot. Pokřiky a chorály, jež z tribun zněly. Výdechy úžasu, když se mně zákrok povedl a balón, který už každý viděl v síti, jsem přece jen lapil či vyrazil. Smutné povzdechy, když jsem na něj nedosáhl... Skandování Martin Vaniak, které jsem slýchával a jež teď poslední srpnovou sobotu znělo Edenem naposledy.

Ti lidé mě nabíjeli. Dodávali mi sílu, energii a stále novou motivaci. Ve dvaadvaceti, když jsem se poprvé objevil v olomouckých barvách na ligové scéně, stejně jako po dvou desetiletích, kdy jsem z ní s tělem rozbolavělým a nervy pomalu nadranc odcházel.

Kvůli lidem jsem se přemáhal a stále znovu a znovu se do brány vracel, i když jsem trpěl a strádal čím dál víc. Fyzicky, neboť těžká artróza se připomínala stále intenzivněji, kyčle omlácené tisíci pády bolely, že jsem často musel až zuby zatínat, psychicky ovšem ještě víc. Kolikrát jsem si říkal dost, nebo to s tebou švihne a z trávníku tě odnesou, ale přesto jsem si nedal pokoj.

Nebo spíš nemohl, protože na fanoušcích a divácích mně vždycky záleželo. Na tom, abych zůstal v jejich srdcích, pak ještě víc. A asi jsem v nich fakt něco zanechal, když přišli, aby se se mnou rozloučili. Aby mi naposledy aplaudovali a i to Martin Vaniak skandovali.

A navrch i chorál ,Červenobílá síla. Bojová síla´ přidávali.  Nádherně se to poslouchalo. Jako po celé čtyři roky, které jsem ve Slavii prožil a za něž jsem byl tolik vděčný.

A nešlo jen o mistrovské tituly a cestu do Ligy mistrů představující pro celý slávistický národ vykoupení z letitých útrap, ponižování, zašlapávání do země a ironických úšklebků o těch věčně druzích. O rozlet, který jsme na place zažívali a jenž jim i nám dopřál pocit hrdosti, že společně patříme ke Slavii. K věčné Slavii.

Emoce se nedaly udržet. To nebyla jedna slza, já fakt brečel. A hlavou mi letěly tisíce vzpomínek. Reminiscence na dobu před čtyřmi lety, kdy jsem v Edenu objevil poprvé. Na všechno, co jsem ve Slavii zažil a v dresu s hvězdou na srdci prožil."

Čaroděj Vaniak se loučil. Dojatý, vykolejený z toho, jaké rozloučení mu slávistický národ nachystal. Jak ho pasoval mezi legendy, které psaly klubovou historii. A přitom když do Edenu na druhý pokus přicházel, měl obavy, jak ho fanoušci přijmou a jak se na něho budou dívat poté, co před pár lety první slávistickou nabídku odmítl a dal přednost angažmá v Řecku.

Tedy, dal přednost... S Karlem Jarolímem si při prvních námluvách prostě nepadli do oka. Hlavně proto, že si Vaňous při schůzce s trenérem a slávistickým šéfem Tomášem Rosenem pustil v Průhonicích pusu na špacír. Měl za sebou štaci v Olomouci, která odchovance ústeckého fotbalu objevila při vojákování v Hodoníně, čtyři roky odkroucené v Drnovicích i další čtyři sezóny na Hané, když si ho Slavia vyhlédla a chtěla ho zlanařit do svých služeb.

„Ani po letech si neumím vysvětlit, co to do něho vjelo. ,Kabinu řídím já, ta jde za mnou. A trenérovi také řeknu, co a jak bude, sypal ze sebe, když jsme se poprvé sešli v průhonickém Parkhotelu. Jen jsem protáčel panenky. A trenér Jarolím lapal po dechu, protože Martin vystupoval přesně jako protipól toho, co jsme chtěli a jak jsme mínili Slavii změnit," vzpomíná Tomáš Rosen na schůzku s Martinem Vaniakem, která pochopitelně skončila nezdarem.

Aby ne...Takového playera Jarolím do mužstva nechtěl. Oficiálně se nezdařené námluvy se zkušeným gólmanem zdůvodnily jeho neúměrnými finančními požadavky, což byla obezlička, která na fanoušky pochopitelně působila a díky níž se slávistické vedení rozešlo ten rok i s jinými vyhlédnutými hráči. Třeba s Adamem Petroušem nebo Karolem Kiselem, jež nakonec zlákala letenská konkurence.

Vaniak odešel na první a poslední zahraniční angažmá do řeckého Panionisu Atény, kde si prožil své peklo na zemi. Hlavně majitel klubu Beos se mu o něj staral.

„Měl jsem toho dost, roční zkušenost z prvního vysněného a doslova vymodleného zahraničního angažmá mně stačila. Zažívat celé tohle martyrium znovu. Být roztřesený z každého nového dne. Z podobných Beosů, kteří řeckým klubům vládnou. Svůj životní i fotbalový očistec jsem si v Aténách prožil a zvládl ho. Život mě zkoušel, ale já nepodlehl, nevzdal se a vydržel. A ty pravé hodnoty jsem se také naučil rozpoznávat. To pro mě bylo důležitější a cennější, než všechny prachy, které jsem nakonec v Řecku nechal. Beos nepřipustil žádnou debatu: Jiní tady nechají třeba i dvacet tisíc eur, protože si je nezasloužili. Tobě dlužím deset, ale dám ti jen pět,´vyprovodil mě a já sbalil šek, letenky a z Řecka raději zmizel," líčí Martin Vaniak ve své autobiografii Čaroděj zkušenosti z angažmá pod Akropolí.

Vrátil se, aby už kariéru nějak doklepal. Moc iluzí si nedělal, protože mu bylo šestatřicet a nejlepší léta měl za sebou. Alespoň si to myslel, protože by ho ve snu nenapadlo, že ten opravdový vrchol ho teprve čeká. Po sezóně ve službách Mostu se totiž na druhý pokus ve Slavii přece jen objevil.

„Přišel jsem do Edenu jako výpomoc v nouzi. Pomalu osmatřicetiletý gólman smířený původně s tím, že za zraněného Vorla odchytá tři čtyři zápasy a tím třeba jeho slávistická mise nadobro skončí. Posadí se zpátky na lavičku a za rok, ale možná už za půl půjde o štaci dál, aby někde doklepal kariéru.

Ve snu by mě nenapadlo, co všechno se Slavií prožiju. Že s ní přes Žilinu a Ajax Amsterodam postoupím do Ligy mistrů, zachytám si v Londýně na Emirates Stadium, odkud nás vyprovodí Arsenal s přídělem, získám dva mistrovské tituly, budu poskakovat mezi těmi, kteří dvakrát po sobě vyhráli ligu, a vděčně přitom pošilhávat někam tam nahoru, protože jsem se nemohl ubránit pocitu, že jde o další splátku za to, co jsem během kariéry překousával a zvládal.

A co ještě zvládat budu muset, protože přijdou sezóny, kdy se Slavií spadneme až na dno a budeme se strachovat o holou existenci. A budeme ji zachraňovat, protože jsme ji prostě nemohli a nesměli nechat padnout.

Možná i proto jsem si vysloužil rozloučení, jehož jsem se na podzim v roce 2011 v Edenu dočkal a na které do smrti nezapomenu."