Štajner si po návratu jeden sen splnil, ještě však chce s Libercem do Evropy

Štajner není produktem systematické práce tuzemských velkých klubů. „Do třinácti let jsem byl v Senohrabech. A vzpomínám jen v dobrém. S tehdejšími spoluhráči jsem chodil do školy, měli jsme skvělou partu. A při fotbale jsme dost vyhrávali. Ale jen jeden z kluků se prosadil. Byl myslím v divizi, možná v třetí lize. Jinak nikdo nehrál ani krajský přebor," vybavuje si Štajner.

Až ve třinácti letech zamířil do Slavie. „Ale nikdy jsem neřešil, zda jsem se mohl v kariéře dostat dál, kdybych šel do Edenu třeba už v první třídě. Celé roky v Senohrabech jsem byl stejně každý den od jara do podzimu na hřišti. Jen na nás každý den nedohlížel trenér," směje se Štajner.

Naopak je přesvědčený, že fotbálek v Senohrabech mu výrazně pomohl. „Bezstarostnost člověku pomůže ve vypjatých situacích, možná jsem neměl na hřišti velké nervy. Což souvisí s tím hračičkou. Já byl takový od mládí. V Senohrabech jsme mastili fotbal na jednu branku, deset kluků na plácku. Obehrávali jsme se i se staršími, člověk se musel umět prosadit, aby uspěl. Svět je dnes úplně jiný. Kluci mají počítače a tisíc dalších možností co dělat. My jsme měli v létě fotbal a kolo, v zimě brusle, boby a hokej. Ve městě to možná bylo trošku jiné, ale pro nás byla fotbalová meruna v letních měsících vším. Hodně jsme dělali blbosti na kole. V zimě jsme hráli na rybníku hokej, sáňkovali," vzpomíná na dětské roky Štajner. Je rád, že prožil kariéru po svém.

Oslavil mistrovský titul se Slavií Praha a nastoupil v dresu týmu z Edenu k semifinále Poháru UEFA. „Byl jsem mladý a neuvědomoval si, o jak výjimečné okamžiky jde. Při Poháru UEFA v Římě jsem byl vykolejený z atmosféry na stadiónu. Při semifinále s Bordeaux proti nám stáli Lizarazu, Zidane, Dugarry nebo Witschge... Až mnohem později jsem si říkal: Ty jo, hrál jsi proti Zidanovi," šátrá v paměti Štajner.

Paradoxně po jedné z historicky nejlepších sezón Slavie nejvyšší scénu opustil. Zamířil do krajské soutěže. „Louňovice, to je doba, na níž nezapomenu. Fajn parta a působení tam mi dalo hodně do života. Z fotbalového hlediska ani ne, spíše z životního. Obrovská zkušenost. Bylo mi dvacet, hráli jsme A třídu. Tehdy šlo o lepší soutěž z pohledu úrovně, prosazoval jsem se těžce."

Mnohdy se řešilo, že povaha bohéma jej v začátcích brzdila. „Mohl jsem spoustu věcí udělat jinak. Spoustu. Ale ničeho nelituji. Měl jsem a ještě mám pestrou kariéru. Myslím, že každý by udělal v mládí něco jinak. Každý má svoji cestu. Možná jsem ji měl těžší než někdo jiný, ale mohl jsem si za to sám," přemítá Štajner. „Trénoval jsem pořád. Prostě jsem si žil stále svůj život, jak žili moji vrstevníci na vesnici a já nebral v potaz svoji profesi. Někdy se to trošku křížilo," usmívá se při vzpomínkách Štajner.

Postupně jeho fotbalový životopis začaly plnit velké úspěchy. V Liberci slavil mistrovský titul. „Byl jsem rád za přestup z Mostu. Zažil jsem slavné tažení do čtvrtfinále Poháru UEFA," připomíná, jak parta s Nezmarem, Kinským či Johanou válela.

A Štajner se nesl na vlně úspěchu. Patnáctigólový příspěvek k titulu a pravidelné starty v Poháru UEFA mu vynesly angažmá v německém Hannoveru. „S Libercem šlo o krásné zážitky. Byl jsem plnohodnotným článkem sestavy, nikoliv jako ve Slavii jen náhradníkem. Vybavuji si, že v Evropě jsme s obtížemi prolezli v prvním kole přes Slovan Bratislava, následně jsme však soupeře válcovali. Nepochybovali jsme o sobě," říká Štajner.

V Německu si fotbalového hračičku z Česka oblíbili. „Postoupili po dlouhých letech do nejvyšší soutěže, což bylo v prvních čtyřech letech patrné. Pořád jsme hráli o záchranu, dlouho nepřicházel posun," vybavuje si Štajner. „V Německu bylo náplastí na absenci evropských pohárů, jak mě fanoušci měli rádi. Manželka mi vždy líčila, jak lidé na tribunách mají rádi Štajnera. Bylo to patrné i ve městě," líčí Štajner. „Titul s Hannoverem se dal těžko vyhrát. Ale nespadli jsme (směje se). A byl velký úspěch, že jsem tam vydržel osm let."

Mohl zůstat v Německu, kde jej zbožňovali. Ale rozhodl se pro návrat do Česka. „Po přestupu do Liberce se splnilo takřka vše, co jsem si přál. Vyhráli jsme titul, jen v Evropě jsme nezůstali dlouho. Právě touha po evropských pohárech mě žene dál. Ještě rok chci hrát," plánuje si Štajner, jehož výrazná stopa zůstala i v národním mužstvu.

Usiloval o nominaci na mistrovství Evropy 2004, ale na velký turnaj se dostal až o dva roky později. Paradoxně jej přibrzdil pokus pojistit nominaci hostováním z Německa v pražské Spartě.

„Přišel jsem ve špatnou dobu, i můj stav nebyl ideální. Až po zkušenosti z Prahy jsem se začal plně prosazovat v Německu. Nerad se ke Spartě vracím. Tehdy přišel do Hannoveru nový trenér a já se bál, že nebudu hrát a přijdu o EURO. Po třech kolech ho vyhodili a nastoupil kouč, který mi později hodně pomohl. Kdybych do Sparty nešel, možná jsem jel na mistrovství Evropy," dumá Štajner.

Až starty na mistrovství světa v Německu 2006 představovaly naplnění reprezentačního snu. Další chybějící dílek přidal účastí a starty na evropském šampionátu 2008. Minulý rok všichni považovali Štajnera za jistého účastníka finálového turnaje ME v Polsku a na Ukrajině 2012. Jenže trenér Bílek nakonec Štajnera mezi vyvolené nezařadil. „Už je to pryč," mávne rukou Štajner, byť bezprostředně po oznámení jej absence řádně vytočila. „Soustředím se na Liberec."