Článek
Díky vám a Janu Železnému teď drží Česko oba světové rekordy v oštěpu.
V duchu jsem si tohle přála, že by to bylo skvělé, prostě jsme teď oštěpařská velmoc. Honza z toho musí mít radost, snad i paní Zátopková.
Podle vašeho trenéra Černého jste se přitom při rozcvičení necítila dobře. Jak jste z tohoto stavu dokázala hodit světový rekord?
Celé dopoledne jsem spala, byla jsem jak mrtvola, cítila jsem se opravdu špatně. I když jsem tady přišla na stadión, měla jsem těžké nohy a Lukášovi (přítel - pozn. red.) jsem říkala, že to bude hrozné. I na trenéra jsem byla ošklivá, že jsme týden trénovali a teď jsem z toho unavená. A najednou bylo všechno jinak, ten hod jsem trefila opravdu hezky... Ostatně jako každý rok tady, vždycky si tu zlepším osobní rekord. A teď z toho byl svěťák....
V čem je kouzlo stuttgartského stadiónu?
Těžko říct, ale vždycky, když sem přijdu, věřím si, že hodím daleko. Sedí mi tu povrch, prostě všechno. Určitě budu atlet s nejlepšími vzpomínkami na Stuttgart...
Jaký byl z vašeho pohledu ten rekordní hod?
Dala jsem do prvního pokusu všechno a zároveň jsem zůstala uvolněná. Fakt mi asi pomohlo, že jsem před závodem byla u Mercedes Chillaové na pokoji a tam jsme koukaly na videu na Honzu Železného, jak on umí krásně ten pokus projít. To jsem předtím nezvládala...
Co to bylo za video?
Taková série jeho nejlepších hodů. On za tím oštěpem uměl padat po hlavě, dlouho ho držel a dával mu trajektorii spíš rovně než do kopce. Protože když se zastavíte, vylétne to do kopce nahoru. Mně se to povedlo podobně už v Táboře (na mistrovství republiky - pozn. red.), kde jsem o kousek přešlápla. I když i tady jsem byla hodně blízko čáry.
Takže jste tušila, už když oštěp letěl, že to může být světový rekord?
Věděla jsem, že to je hodně daleko, za 70 metrů.
A jak jste zjistila, že jste nová světová rekordmanka?
Koukala jsem na tabuli, kde se to začalo objevovat. Sedmdesát dva, tečka...
Co vám proběhlo hlavou?
Že je to až moc. Žádná velká euforie. Po olympiádě už se ani nejde tolik radovat, člověk je takový vyprázdněný. Oslavili jsme to na několika místech, už nejsou síly. Člověk nemá energii zase běžet a řvát. Znovu být centrem pozornosti, to je na mě moc...
Ale fotografům jste u tabule zapózovat musela...
Ale vůbec mi to nešlo! Bude to vypadat strašně divně, bylo to takové nucené...
Hned se k vám seběhly soupeřky...
Říkaly mi, že už skončil závod. To mi bylo vůči nim trochu blbé.
Jakto, že vám takové sychravé počasí sedí? V Zaragoze, Pekingu i tady, kde jste letos hodila české rekordy, nebylo zrovna krásně...
Asi mi to vážně sedí. Přeci jen jsem holka z Jablonce, tam je takhle pořád.
Na domácím stadiónu minulý týden jste ale byla unavená. Kdy únava zmizela?
Šlo to postupně. Kdybych tam trefila pokus rovně, bylo by to 68 nebo 69 metrů. Pak jsem týden potrénovala a už jsem se cítila docela dobře. Vyjma do sobotního dopoledne...
Věděla jste, kde ve Stuttgartu sedí váš přítel Lukáš s partou kamarádů?
Právě, že jsem ho nenašla, byla jsem z toho nervózní. Říkali, že sedí nad cílem stovky, až pak jsem našla ty obrovské roztažené vlajky.
Za týden je v Sýkořici, kde Lukáš žije, posvícení, takže si od oslav moc neodpočinete...
Určitě se tam chystám, ale vážně nemám moc sílu slavit. Člověk pořád vypráví o tom zážitku a už jen to vyčerpává. Já se těším na dovolenou, tam budu mít úplný klid.
To ale abyste vyrazila někam do hlubokých lesů...
Pojedu do ciziny, to bude snad stačit.
