Čech pustil fotbal k vodě. Našel lepší způsob, jak se prosadit s merunou

Weber je performer, freestylista, démon všech fotbalových míčů a footbagů, ale třeba i mincí nebo mobilních telefonů. S tím vším si dokáže pohrávat s takovou lehkostí, s jakou vy byste přijímali tučné dědictví po strýčkovi za velkou louží. Na otázku, co ho živí, odpovídá lakonicky ‒ nohy. Nikoho tedy asi nepřekvapí, když právě jim věnuje podstatnou část tréninku. A jak nejlépe protáhnout mistrovské dolní končetiny? Samozřejmě během.

Při fotbale mě kluci stavěli do brány. Ne že bych měl až tak špatnou techniku, ale měl jsem velký cit pro zodpovědnost. Ještě když jsem hrál v poli, vždy jsem se po výpadu vracel k bráně, ať už jsem hrál v obraně nebo v útoku. Vždycky jsem cítil takovou tu zodpovědnost, že kdybychom dostali gól, tak by to bylo určitě tím, že jsem tam zrovna chyběl. Logický krok tedy byl postavit se sám do brány. Tomu nahrávaly i rychlé reflexy. A u hakisaku je to vlastně úplně stejně. Největší pointa je tady, aby míček nespadl na zem. Rychlé reakce a pocit zodpovědnosti je přesně ten mix, co potřebujete.

Zpočátku to obnáší někdy až sedm osm hodin tréninku denně. Ale nejde to až takhle úplně počítat, spoustu času strávíte jen tím, že se ohýbáte pro míček (smích). Člověk se naučí pár základních triků a pak je kombinuje. Před vámi se začíná otevírat obzor téměř nekonečných možností. Rozvoj je velmi rychlý a vy neustále přemýšlíte o tom, jaký trik bude ten další. Pak vás často přepadne pocit, že jste i nějaký vlastní trik vymysleli. Obvykle vás ostatní vyvedou z omylu, když zjistíte, že oni už ho léta praktikují.

Triků je něco kolem tří tisíc, ale stále lze ještě něco vymýšlet. Po pěti až deseti letech praxe... A to je takový hnací motor, neustále posouvat hranice, pořád se vyvíjet. Ve fotbale se hranice už posouvat nedají, nebo jen velmi, velmi těžko. Ve freestylu se ještě pořád dá něco vymyslet ‒ nový trik, který si potom můžete i sami pojmenovat. Mně se to povedlo asi v padesáti případech u footbagu a vymyslel jsem i dva triky ve freestyle fotbalu. Tam je to mnohem těžší. Světová špička v tomto oboru je ještě stále o řád někde jinde. Mně se podařilo asi jako jedinému z republiky být dvakrát celosvětově pátý v mé nejoblíbenější disciplíně, takzvané trojkombinaci triků.

Mezi mé velké vzory patří Jan Skorkovský, Čech, jenž celý život dělá rekordy s fotbalovým míčem. Vyhlavičkoval třeba Říp, dokáže žonglovat s antiperlí, prostě úžasný, dnes 65letý člověk. On právě běhal s míčem třeba i maratóny. A já se na něco podobného taky připravuju, i když zatím ne v takovém měřítku.

K obvyklému běhu ještě přibude takzvané žonglování s míčem, samozřejmě nohama. Jsem v současné době schopen tímto způsobem uběhnout zatím tak kilometr kilometr a půl v nějakém slušnějším tempu. Ve srovnání s někým, kdo čistě jen běhá, má natrénováno, bude rychlost někde úplně jinde, pro freestyle fotbal je ale docela slušná. Mým cílem je zvládnout zatím desetikilometrový běh, a to bez jediného dotyku míče se zemí. Půlmaratón nebo maratón je ještě hodně vzdálený cíl.

Odhaduji, že to bude vyžadovat dalších řekněme pět let přípravy. Deset kilometrů bych měl dát do dvou let. Docela se na to připravuju, hodně běhám přes léto ‒ i v rámci kondiční přípravy na všechno to, čemu se věnuju. Často běhám v kopcovitém terénu. Když je nejhůře a potřebuju si trochu odpočinout, hodím míč za krk a běžím s ním chvilku, pár desítek metrů za krkem. Nohám se trochu uleví a pak zase můžu pokračovat.

Je to tak zhruba půl na půl. Hodně běhám například v Modřanské rokli, nemám to tam daleko. Trať není nijak extrémně dlouhá, ale co se týče převýšení, má své drsné kouzlo. Kromě toho běhám také s hakisakem, ale to už musí jít o rovinu. Dokonce pro footbag máme i jednu samostatnou disciplínu, takzvaný „mirage run", kde se trasa probíhá za opakování stále stejného triku. Ten krásně vychází do tempa běhu. Obsahuje jedno obtočení míčku kolem chodidla. Mirage run je vlastně taková naše obdoba sprintu na 100 metrů, běhá se opravdu na rychlost. Ti nejlepší to mají zhruba za 15 až 17 vteřin. U nás ale až tak časy neřešíme, jde spíše o celkové pořadí. Tahle disciplína je v našem kontextu spíše odpočinkovější záležitostí, při níž se užije spousta zábavy, a proto se jí také účastní v podstatě všichni bez ohledu na specializaci.

Pro přípravu je určitě hodně důležitý běh. Já jsem si na to musel přijít sám ‒ a trvalo mi to docela dlouho. Běhám asi tři roky a snažím se vyběhnout dvakrát týdně. Jinak také chodím do posilovny, kde naopak nohy úplně vynechávám. Ten náš trénink je na nohy náročný až dost. V posilovně se zaměřuju výhradně na břicho, záda a ruce. Mít pevné jádro je, stejně jako u běhu, důležité i pro freestylisty. Spousta triků se dělá i v sedě, kde člověk nohy různě předkopává a podobně a tam je hluboký stabilizační systém nesmírně důležitý.

K běhu mám vztah čím dál tím lepší. Běh mne nadchl natolik, že ho vyjma kondiční přípravy zapracovávám i do freestylu, byť to není úplně tradiční. Neběhám extrémně dlouhé tratě. Můj strop bude odhadem asi 20 kilometrů. Trénink mám postavený tak, že si jdu zaběhat a pak ještě nacvičuju triky nebo se na řadu dostane posilovna. V průměru naběhám tak deset kilometrů na trénink. Na začátku jsem byl vůči běhu hodně skeptický, ačkoli mi ho spousta přátel doporučovala, ale pak jsem tomu přišel na chuť. Na běhu je fantastické to, jak rychle a hmatatelně dochází k posunu hranic, posunu toho, co je pro vás ještě možné.