Článek
Weber byl tak trochu podivná postavička. Běžecké boty obouval za každého počasí. V letních parných dnech klidně zvládl jeden půlmaratón po ránu, než se sluneční paprsky probudily naplno. A druhý večer, když se ochladilo. I v zimě si dopřával své pravidelné denní dávky. Každý den, znovu a znovu, oblékal pouze kraťasy, v zimě přidal čepici a rukavice. Jeho hruď zůstala holá. „Je to divný pták," řekl o něm i jeho švagr Billy Catron.
„Když je venku hrozná zima a vy vidíte toho frajera, jak si běží po silnici oblečený jen do kraťasů, musíte se smát," líčil zase jeho soused Anson Parker redaktorovi z Washington Postu.
„Byl vypracovaný. Měl obrovská stehna a on ty obrovské nohy nacpal do těch titěrných šortek, které by byly perfektní pro Daisy Duke (postava z televizního seriálu), ale má je na sobě Phil," vzpomínal ještě Parker na místní legendu. „Každému bude běžící muž scházet. On byl symbolem této krajiny. Byl součástí Charlottesville."
Šok pro stovky lidí
Americké městečko bylo z jeho smrti v šoku. Stovky lidí napsaly své vzpomínky. Vzpomínaly třeba na to, jak byl pohled na něj uklidňující. Mnozí lidé v něm nacházeli inspiraci - díky Weberovi získávali sílu udělat něco pro své tělo a vydržet.
Weber se stal místní legendou, potkat jste ho mohli kdekoliv. „Bylo to, jako kdybyste hráli hru: Hádej, kde jsem dnes viděl běžícího muže?" povídal Parker. „Všichni čekali, že řeknete nějakou novou a bláznivou lokalitu. „Jednou jsem ho potkal na silnici po půlnoci, když jsem se vracel z večírku."
Jedna žena zase prozradila, že při nedávné sněhové kalamitě spatřila Webera, jak pouze v trenýrkách cupitá v hlubokém sněhu za pluhem.
Možná proto se nikdy neoženil, možná proto jen stěží navazoval přátelství. Poté, co absolvoval univerzitu, kde se specializoval na chemii, odmítl práci u Dow Chemical. Zůstal v blízkosti univerzitního kampusu. Vystačil si s malými penězi a zůstal nezávislý.
Občas se cítil osamělý
Nenasytně četl literaturu a sonety, knihy o umění, vědě i hudbě. Studoval německou architekturu, miloval divadelní dramata. „Někdy při běhu recitoval dlouhé pasáže Shakespeare," řekl Parker.
Jeho přímá povaha však lidi mnohdy i vytáčela. „Sociální zvyklosti nebyly jeho stoprocentní prioritou," připustil soused Parker. „Spíš bych řekl, že jim žádnou váhu nepřisuzoval."
Weber se někdy cítil osamělý. Lidi, kteří ho zastavovali, považoval za své přátele - přestože neznal jejich jména. „I když nebyl společenský člověk, myslím si, že se mu ohromně líbilo, že ho lidé znali a identifikovali se s ním," uvažoval Catron. „Být běžec na dlouhé tratě je pravděpodobně nejosamělejší sport, jaký může být. Nemusíte soutěžit proti nikomu, stačí jít ven a běžet."
