Článek
„Mám pět malých dětí, jsem s nimi velmi aktivní, chci být pro své děti příkladem," nechal se slyšet pro World Newswire devětatřicetiletý sportovec, který chtěl takto získat finanční prostředky pro britskou organizaci Jamie Oliver Food Foundation.
Poslední Ironman mu připadl na stát Utah. Průměrně musel své tělo držet v provozu 14,5 hodiny denně, spal čtyři až pět hodin. Tímto strojovým tempem jel padesát dnů, kdy musel každý den dokončit všechny tři disciplíny.
Kde se vzal tento železný kovboj? Už v roce 2012 si prošel třiceti extrémními triatlony v jedenácti zemích. Už tehdy byl vepsán do světové knihy rekordů.
Jeho cesta skončila v roce 2015 v Utahu, ale nejhorší byla Arizona a Tennessee. Usnul, spadl z kola a potloukl se. Jenže žádný čas na odpočinek. „Byl to jeden z největších bojů, zvláště na kole. Při plavání a běhu musíte být aktivní. Jenže na kole se dá usnout snadno. Stalo se to rychle, během pár sekund," vzpomínal.
Lidi kolem sebe jako palivo na cestu
A netrpěl jen kvůli zraněním z pádu, svoji daň si vybralo i opotřebování těla. Puchýře na nohou, nehty, které radši chtěly slézt, bolení prstů na nohou a bolest mezi nohama. Padesát probuzení, po němž pokaždé začínal stejně - vejce a bramborové placky. Denně do sebe vpravil až 8 tisíc kalorií. Dohlížel na něj trenér, měl kolem sebe dva pomocníky, kteří s ním cestovali, jednou týdně prošel masážní a regenerační fází, aby tělu na chvíli ulevil.
Jeho neuvěřitelná cesta vzbudila ohlas, pozval lidi, aby se k němu připojili, když běžel posledních pět kilometrů z každého maratónu.
„Někdy jich běželo deset, jindy zase dva tisíce. Oni byli má inspirace. Sdíleli se mnou své příběhy. Pro mě to byl takový ping-pong emocí. Sbíral jsem jejich příběhy a používal je jako palivo na další den. Tohle nejde popsat slovy," usmál se železný kovboj, který patrně ještě dlouho nezrezne.
